Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a J. B., zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2022 č. j. 3 To 83/2021-8805, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to ve "věcné i důkazní" souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 1803/22 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2017 č. j. 31 T 6/2006-5162 oba stěžovatele uznal vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud za jednání vymezené ve skutkové větě stěžovatelům podle § 227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trest neuložil, neboť jejich trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku amnestie a v řízení se pokračovalo jen proto, že stěžovatelé na projednání věci trvali. Rozsudek obsahuje i výrok o náhradě škody poškozeným podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 a § 229 odst. 1 trestního řádu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatelé poté napadli nadepsané usnesení vrchního soudu dovoláními.
5. Nejvyšší soud na tato podání reagoval vyrozuměním ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. 6 Tdo 396/2023 o "Vrácení věci bez věcného vyřízení", adresovaným vrchnímu soudu (a zaslaným na vědomí též stěžovatelům). Nejvyšší soud konstatoval, že mu věc byla předložena dne 24. 4. 2023 s dovoláním stěžovatelů. Dne 22. 5. 2023 krajský soud vyrozuměl Nejvyšší soud o nálezu sp. zn. II. ÚS 1803/22 , kterým Ústavní soud zrušil usnesení vrchního soudu ze dne 4. 5. 2022 č. j. 3 To 83/2021-8652, přičemž konstatoval porušení práva poškozených (tamějších stěžovatelů) na spravedlivý proces.
Za daných okolností pak Nejvyšší soud opakovaně posuzoval možnost ve věci na základě dovolání stěžovatelů meritorně rozhodnout a dospěl k závěru, že tak učinit nelze. Především s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu nebyl prozatím vrchním soudem vyčerpán celý předmět řízení, neboť Ústavní soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla zamítnuta podle § 253 odst. 1 trestního řádu odvolání 564 poškozených jako podaná neoprávněnou osobou. Tento nález (viz jeho body 35. a 38.) výslovně předpokládá "návrat" poškozených do odvolacího řízení při akceptaci jejich zastoupení společnými zmocněnci i bez udělených plných mocí s ohledem na flagrantní pochybení zejména krajského soudu.
Z pohledu Nejvyššího soudu nutno vycházet z toho, že v jedné trestní věci lze rozhodnout o dovolání toliko jedním rozhodnutím, přičemž současný stav věci po rozhodnutí Ústavního soudu znamená, že bude třeba meritorně rozhodnout o opravných prostředcích poškozených, aby i v této části a v tomto rozsahu rozhodnutí nabyla právní moci a stala se tak podle § 265a odst. 1 trestního řádu pravomocným rozhodnutím způsobilým přezkumu dovolacího soudu. Na základě toho nelze vyloučit, že bude rozhodnuto vrchním soudem o povinnosti stěžovatelů k náhradě škody v rozsahu širším, než se doposud stalo rozhodnutím krajského soudu, přičemž takové rozhodnutí může představovat za určitých okolností též rozhodnutí napadnutelné dovoláním stěžovatelů.
Jestliže by tedy Nejvyšší soud za stávající situace meritorně rozhodl o dovoláních stěžovatelů a teprve poté by vrchní soud na základě zrušujícího nálezu Ústavního soudu dodatečně rozhodl o eventuální povinnosti stěžovatelů k náhradě škody, bylo by pro nemožnost opakovaně rozhodovat v dovolacím řízení v téže věci upřeno právo mimořádného opravného prostředku stěžovatelům, což by po procesní stránce situaci komplikovalo a "potencovalo úspěch" stěžovatelů při tentokrát jejich eventuální ústavní stížnosti.
Je tedy zapotřebí ve druhém stupni nejprve rozhodnout o odvoláních poškozených, jichž se týká uvedený nález Ústavního soudu a teprve poté může být věc znovu předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, které může být stěžovateli podáno i ve vztahu k dodatečnému rozhodnutí předvídanému Ústavním soudem.
6. Stěžovatelé namítají, že vznikl rozporuplný stav, kdy bylo o jejich odvolání pravomocně rozhodnuto, zatímco o odvoláních poškozených se má teprve rozhodovat, avšak ani o dovolání (srov. závěr Nejvyššího soudu ve výše citovaném vyrozumění), a tím pádem ani o odvoláních poškozených odděleně rozhodovat nelze. O zrušení nynější ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu nemohl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1803/22 rozhodnout, protože jeho přezkum nebyl předmětem řízení. Stěžovatelé dovozují, že Ústavní soud je jediným soudem, který může usnesení vrchního soudu zrušit, a proto předmětný kasační zásah oba stěžovatelé shodně navrhují, přičemž návrh odůvodňují tak, že jim postupem vrchního soudu bylo odňato právo na spravedlivý proces, neboť i při projednání odvolání poškozených mohly být zjištěny skutečnosti způsobilé stěžovatelům přinést příznivější rozhodnutí ve věci.
7. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle zde odkazovaného § 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
9. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
10. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelé dovolání podali, následně Nejvyšší soud věc vrátil vrchnímu soudu bez meritorního vyřízení. Nejvyšší soud nicméně dal najevo, že stěžovatelům právo podat dovolání není upřeno. Konstatoval, že je zapotřebí ve druhém stupni nejprve rozhodnout o odvoláních poškozených, jichž se týká zmíněný nález Ústavního soudu a teprve poté může být věc znovu předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, které může být stěžovateli podáno i ve vztahu k dodatečnému rozhodnutí předvídanému Ústavním soudem.
11. S ohledem na Nejvyšším soudem avizovanou možnost pozdějšího dovolacího přezkumu je ústavní stížnost stěžovatelů nepřípustná pro nevyčerpání zákonných opravných prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této fázi není na Ústavním soudu, aby se danou věcí meritorně zabýval, neboť by tím v rozporu se zákonem a nesystémově zasahoval do činnosti obecných soudů, a to bez ohledu na případné názory obecných soudů ohledně přípustnosti stěžovatelem podaných opravných prostředků. Každý jiný postup by nepřijatelně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, a to ještě mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. O výjimky stanovené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které zakládají oprávnění Ústavního soudu k odklonu od běžného procesního postupu a prolomení zásady subsidiarity, v posuzované věci zjevně nejde, přičemž stěžovatelé na předmětná ustanovení neodkazují a ani neuvádí, v jakém směru by jimi uplatněné námitky měly vykazovat potřebný význam a přesah vlastní zájmové sféry [podrobně k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2183/18 (U 10/90 SbNU 625)]. Argumenty pro odlišný závěr se nepodávají ani z vyrozumění Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. 6 Tdo 396/2023.
12. Za dané - atypické - procesní situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nedostáli požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu a jejich ústavní stížnost je procesně předčasná.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Z důvodu tohoto výsledku řízení Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatelů na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a samostatného výroku o tom netřeba. Požadavek stěžovatelů, aby byli oprávněni "vést výkon rozhodnutí" na základě tohoto "rozsudku", zjevně míjí předmět řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj