Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., advokáta, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 33 Nt 1613/2024-7 ze dne 1. října 2024 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. ZT 198/2024-25 ze dne 16. září 2024, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny. Stěžovatel rovněž ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání své věci a také o odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit na poškozeném. Napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ podle § 88c písm. a) a § 88d odst. 1 trestního řádu uložila stěžovateli předběžné opatření spočívající v zákazu jakéhokoli styku, kontaktování a vyhledávání poškozeného, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací či jiných obdobných prostředků.
3. Proti usnesení státní zástupkyně podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje svou verzi příčin a průběhu svých sporů s poškozeným člověkem, a to včetně výčtu chyb a nedostatků, jichž se měla podle jeho názoru dopustit Policie České republiky při jejich řešení. Tvrdí, že ve sporu je poškozenou osobou on, nikoli ten, kdo je za poškozeného považován, ten ho dlouhodobě pronásleduje a ohrožuje jeho psy i jeho samotného a že se jej další člověk a jeho spolupachatelé pokusili zavraždit, přičemž policejní orgán veškerou tuto protiprávní činnost kryje. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která se týká práv poškozeného a ochrany majetkových práv. Uváděná pochybení orgánů státu považuje za doklad toho, že je v České republice znemožněna činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo - jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí - zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Ústavní soud tedy nemá zmocnění deklarovat, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny, jak to požaduje stěžovatel. V tomto ohledu se tedy stěžovatel domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není příslušný.
7. Ve snaze předejít možné dezinterpretace uvedeného závěru, ať už ze strany stěžovatele, nebo jakékoli jiné osoby, Ústavní soud dodává, že neexistuje žádný důvod se domnívat, že by v současnosti v České republice byla činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jakkoli omezena, natož znemožněna. Neexistují tedy podmínky pro aktivaci práva občanů na odpor ve smyslu čl. 23 Listiny.
8. Ke zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Celá stěžovatelova argumentace je založena na jeho přesvědčení, že ve skutečnosti byl on, jeho psi a jeho majetek terčem trestné činnosti ze strany P. V. a dalších osob. Fakticky tedy brojí proti tomu, že je trestně stíhán. V ústavní stížnosti však nenabízí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci týkající se (ne)důvodnosti svého stíhání, ke skutku, pro který je stíhán, se v podstatě nevyjadřuje a ústavní stížností nenapadá usnesení o zahájení trestního stíhání, nýbrž rozhodnutí o předběžném opatření.
10. Ani ve vztahu k napadeným usnesením nelze z ústavní stížnosti vysledovat jakoukoli argumentaci, která by mohla být oporou pro závěr, že stěžovateli bylo předběžné opatření uloženo v rozporu se zákonem či že jinak zasáhlo do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu ani není jasné, jak uložené předběžné opatření stěžovatele reálně omezuje; poškozeného P. V. považuje za příčinu svého strádání, dokonce jej označuje jako sociopata a lidskou zrůdu, takže zákaz se s ním stýkat, vyhledávat jej či kontaktovat ho mu těžko může způsobovat jakékoli nepohodlí. Ostatně stěžovatel v rámci vazebního zasedání uvedl, že nemá v plánu poškozeného jakkoli kontaktovat (srov. bod 5 usnesení okresního soudu).
11. Ústavní soud tak uzavírá, že v napadených rozhodnutích neidentifikoval žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly odůvodňovat kasační zásah.
12. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho ústavní stížnosti a na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu