Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 178/2023-45 ze dne 22. srpna 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a M. K., zastoupené opatrovnicí L. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny).
2. Stěžovatel se návrhem podaným k Okresnímu soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhal zrušení vyživovací povinnosti ke své zletilé dceři (vedlejší účastnici). Ta je jako člověk s postižením závislá na celodenní péči. Výživné bylo naposledy soudem stanoveno rozhodnutím z roku 2015 ve výši 4 000 Kč měsíčně. Poté, co dcera nabyla v roce 2021 zletilosti, získala k dříve přiznanému příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu také invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Návrh na zrušení, či případně snížení výživného tedy stěžovatel opíral o změnu majetkových poměrů dcery. Okresní soud žalobu zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 23 135,20 Kč. Ačkoli byl dceři přiznán invalidní důchod, vyživovací povinnost stěžovatele podle okresního soudu automaticky nezanikla a vzhledem k růstu stěžovatelových příjmů od posledního stanovení výživného neshledal ani důvod výživné snížit.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení také ve výši 23 135,20 Kč. Krajský soud se ztotožnil s posouzením okresního soudu, neboť se zvýšily odůvodněné potřeby dcery a vzrostl příjem stěžovatele, takže pro snížení výživného nebyl důvod.
4. Stěžovatel namítá, že nebyla nijak zohledněna změna majetkových poměrů dcery, jejíž vlastní příjmy se významně zvýšily. Krajský soud, stejně jako před ním soud okresní, zdůraznil jen růst příjmů stěžovatele. V předchozím řízení bylo podle stěžovatele prokázáno, že jeho dcera samostatně dosahuje příjmu, který je dostatečný pro pokrytí jejích odůvodněných potřeb (které kromě zvyšování hladiny cen nijak nerostou). Není nadále nezaopatřeným dítětem. Nelze proto mít za to, že stanovení výživného je nadále odůvodněno jako potřebné z hlediska uspokojování dceřiných životních potřeb.
5. Rozhodnutí nezrušit, či alespoň nesnížit vyživovací povinnost stěžovatele je odůvodněno zcela nedostatečně a bez zohlednění konkrétních okolností věci. Rozsudek krajského soudu podle stěžovatele akceptoval formalistickou úvahu, že jeho vyživovací povinnost k dceři bude trvat celoživotně, jelikož nelze očekávat, že by se z důvodu postižení mohla samostatně živit. Tento závěr však z nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 [(N 43/68 SbNU 433); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], na který obecné soudy odkázaly, nelze dovodit. Ústavní soud v něm vyloučil jen možnost, že by vyživovací povinnost zanikala automaticky přiznáním invalidního důchodu dítěti. Tento výklad potvrzují další rozhodnutí Ústavního soudu i obecných soudů. Paušální závěr, že vyživovací povinnost stěžovatele nikdy nezanikne, proto považuje stěžovatel za projev svévole. Je v přímém rozporu se zásadou, že o výživném má být rozhodováno vždy s ohledem na okolnosti jednotlivého případu.
6. Stěžovatel brojí také proti tomu, že krajský soud nevyhověl jeho odvolání proti výroku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, a proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že jím podaný návrh je typově určovací žaloba (na neexistenci vyživovací povinnosti). Tarifní hodnotu sporu tak neměly soudy určit podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ale podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Podle stěžovatele neobstojí ani způsob, jímž obecné soudy odůvodnily neaplikování § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy "přičetly k tíži", že měl vědět, že jeho vyživovací povinnost k dceři bude dále trvat, což považuje za rozporné s požadavkem nestrannosti soudu. Nijak nezohlednily majetkové, sociální osobní a jiné poměry stěžovatele, které naopak postup podle § 150 o. s. ř. odůvodňovaly.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282)].
9. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i povinnost obecných soudů se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) nebo sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)].
10. Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2306/12 a sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 127/70 SbNU 177) označil za ústavně nekonformní závěr, že přiznáním invalidního důchodu (a případně jiných státem poskytovaných dávek) automaticky zaniká vyživovací povinnost rodiče ke zletilému dítěti, je-li dítě člověkem s postižením, pro které není schopno se samo živit a aktivně ovlivňovat své poměry. Jinak řečeno, příjem ze sociálních dávek a schopnost se sám živit nelze rozumně srovnávat. Proto přiznáním invalidního důchodu nezaniká právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Z čl. 32 odst. 4 Listiny lze naopak dovozovat, že právě znevýhodnění dané postižením zvyšuje potřebu péče a podpory, které se má dítěti od jeho rodičů dostávat. Jelikož přiznáním invalidního důchodu vyživovací povinnost automaticky nezaniká, je namístě se zabývat výší odůvodněných potřeb dítěte, jeho majetkovými poměry a poměry jeho rodičů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2193/14 ze dne 3. 2. 2015 navazující na nález sp. zn. I. ÚS 2306/12 ).
11. Ústavní soud nepřisvědčuje tomu, že už rozsudek okresního soudu spočíval jen na paušalizovaném závěru, že podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 bude stěžovatel nucen svou vyživovací povinnost (§ 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) k vedlejší účastnici plnit celoživotně a že tak krajský soud pochybil, když jeho závěry akceptoval. Už okresní soud objasnil, jaké jsou příjmy vedlejší účastnice, jaké jsou příjmy její matky, která jí zajišťuje celodenní péči, a jaké zvláštní náklady (léky, úhrady za služby, zdravotní pomůcky) jsou s péčí o vedlejší účastnici spojeny.
Okresní soud taktéž objasnil, že došlo k růstu příjmů stěžovatele, jaké má další vyživovací povinnosti, jaký je měsíční příjem jeho manželky a jaké mají životní náklady. Stěžejním argumentem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu bylo, že i přes přiznání invalidního důchodu ("vlastního příjmu dítěte") má dítě nadále právo podílet se na životní úrovni svého rodiče, která podle okresního soudu (nutně) stoupla, jelikož od posledního rozhodování o výživném vzrostly stěžovatelovy příjmy (z asi 23 000 Kč na 35 000 Kč měsíčně).
12. Rozsudek krajského soudu na závěry okresního soudu navazuje. Přehledně shrnul zjištěné skutečnosti svědčící o poměrech stěžovatele, vedlejší účastnice i její matky, která s vedlejší účastnicí sdílí domácnost a sama zajišťuje celodenní péči. Krajský soud se také podrobně a přezkoumatelně zabýval trváním vyživovací povinnosti rodiče, je-li dítě vzhledem k závažnosti postižení odkázáno pro uspokojování vlastních potřeb na jiné osoby nejen z hlediska zajištění finančních prostředků, ale i celodenní nepřetržité péče.
Při těchto úvahách krajský soud vycházel z přiléhavé judikatury Ústavního soudu. Jeho závěr, že přiznání invalidního důchodu nemůže být automatickým důvodem pro neplnění vyživovací povinnosti rodiče, je v tomto ohledu zcela logický a racionálně odůvodněný. Z odůvodnění je patrné, že krajský soud nesetrval u "paušalizovaného" konstatování, že vyživovací povinnost "nezaniká", nýbrž následně se zabýval tím, v jaké konkrétní výši má být stanoveno stěžovateli výživné vzhledem k jeho poměrům a vzhledem k potřebám jeho dcery.
Závěr, že nebylo namístě snížit výši výživného (až na nulu, jak navrhoval stěžovatel), je v bodě 22 rozsudku opřen o konkrétní zjištění a reaguje na žalobní a odvolací tvrzení stěžovatele.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že krajský soud rozpracoval závěry, k nimž dospěl okresní soud, a přezkoumatelným způsobem reagujícím na konkrétní zjištění ve věci své závěry odůvodnil. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že mohlo být zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces tím, že by napadený rozsudek nebyl řádně odůvodněn nebo by opomenul zohlednit skutková zjištění či podstatnou část argumentace stěžovatele. Tyto závěry přitom odpovídají ústavním východiskům plynoucím z předchozí judikatury Ústavního soudu. Námitku, že došlo k porušení stěžovatelova práva na respektování soukromého života a práva na ochranu vlastnictví, proto považuje Ústavní soud také za zjevně neopodstatněnou.
14. Stěžovatel dále namítl pochybení krajského soudu při přiznání náhrady nákladů řízení. Ústavní soud považuje rozhodování o nákladech soudního řízení za součást soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje se však stále uplatní požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním [viz nález sp. zn. I.
ÚS 1126/07 nebo sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU)]. Aplikace § 150 o. s. ř., umožňujícího moderaci výše náhrady, závisí na úvaze obecných soudů, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2618/21 ze dne 18. 1. 2022).
15. Těmto požadavkům krajský soud dostál. V bodě 24 napadeného rozsudku řádně odůvodnil, jakým způsobem aplikoval advokátní tarif a vypočetl výši uložené náhrady nákladů souladně s nálezy sp. zn. III. ÚS 385/22 ze dne 13. 9. 2022 a sp. zn. IV. ÚS 2108/21 ze dne 8. 2. 2022. Tím se vypořádal s odvolací námitkou stěžovatele, že už okresní soud nesprávně určil tarifní hodnotu věci. Ve druhém uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že je-li "veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť není rozhodováno o přiznání daného plnění, ale o zrušení výživného), a to za určité časové období, kdy je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 advokátního tarifu, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny" (bod 24). Tím se Ústavní soud vymezil proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Co 3890/2015 ze dne 16. 6. 2016, na které v ústavní stížnosti poukázal stěžovatel.
16. Stěžovatel namítá, že spor nebyl veden o peněžité plnění za zcela určité časové období, což by podle něj mělo výše uvedený postup vylučovat. Tím však přehlíží, že nález sp. zn. IV. ÚS 2108/21 naopak jasně vyložil, že i u žaloby na zrušení opakujícího se plnění, jako je výživné zletilého dítěte, je možné, a proto i nutné, postupovat podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu v části za středníkem. To znamená, určit výši tarifní hodnoty jako pětinásobek ročního plnění a nepostupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví jen podpůrně použitelnou paušální výši tarifní hodnoty věci.
17. Ani v odůvodnění k neaplikování § 150 o. s. ř. Ústavní soud neshledává žádné ústavně relevantní pochybení. Krajský soud se vypořádal s tím, že za důvod zvláštního zřetele hodný nepovažuje skutečnost, že stěžovatel zajistil, že jeho dcera se svou matkou nadále bydlí v domě rodičů stěžovatele. Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud dále nezabýval jeho osobními a majetkovými poměry, které měly být pro hodnocení stěžejní, pak ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní okolnosti ze svých poměrů má na mysli. Konstatování krajského soudu, že si mohl být vědom, že jeho vyživovací povinnost k dceři nezanikne, podle Ústavního soudu nezpochybňuje, že krajský soud rozhodoval nestranně.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu