Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem, sídlem Veslařská 3267, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2021 č. j. 10 To 270/2021-526 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. srpna 2021 č. j. 1 T 206/2016-513, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 206/2016. V této věci byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 4. 2017 uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného jednání se podle rozsudku dopustil, stručně uvedeno, tak, že se na přehledném úseku silnice plně nevěnoval řízení a osobním automobilem srazil podnapilého chodce, kterému způsobil mnohočetná vážná poranění. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně částku 488 725,84 Kč. Soud shledal, že na vzniku nehody byla dána spoluvina poškozeného v rozsahu 60 %.
3. Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil především tím, že v souvisejících občanskoprávních řízeních byl jako důkaz proveden znalecký posudek, na jehož základě soudy v těchto řízeních stanovily spoluzavinění poškozeného v rozsahu 80 %. Okresní soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že odlišné posouzení míry zavinění účastníků nehody není skutkovou okolností, která by mohla vést k povolení obnovy řízení. Posouzení míry zavinění je otázkou právní. Z nového znaleckého posudku se okresní soud nedozvěděl žádné nové relevantní skutkové okolnosti. Všechny známé okolnosti uváděl již původní znalecký posudek a soud je v odsuzujícím rozsudku reflektoval.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Okresní osud se podle něj řádně zabýval skutečností, zda předložený znalecký posudek přináší nové skutkové okolnosti, které by mohly odůvodnit nové rozhodnutí ve věci. Přitom dospěl k logickému a srozumitelnému závěru, že tomu tak není. Odlišné právní posouzení soudy v občanskoprávním řízení není důvodem pro obnovu trestního řízení.
5. Stěžovatel namítá, že v právním státě není možné, aby vedle sebe stála dvě pravomocná rozhodnutí s natolik různým určením rozsahu povinnosti stěžovatele, přičemž rozdíl mezi těmito rozhodnutími musí stěžovatel zaplatit sám, navzdory povinnému smluvnímu pojištění. Soudy v občanskoprávním řízení vycházely z posudku znaleckého ústavu, který trestní soudy neměly k dispozici. Tento znalecký posudek je podle stěžovatele novým důkazem, způsobilým odůvodnit jiné rozhodnutí trestního soudu. Okresní soud v napadeném rozhodnutí přehlíží, že nový znalecký posudek se podrobně zabývá relevantními skutkovými okolnostmi. Toto pochybení nenapravil ani krajský soud.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné relevantní pochybení. Soudy se explicitně vypořádaly s obsahem nového znaleckého posudku a dospěly k závěru, že tento posudek nepřináší žádné nové skutkové poznatky. Tento závěr nikterak konkrétně nezpochybňuje ani stěžovatel v ústavní stížnosti. Skutečnost odlišného (a pro stěžovatele příznivějšího) posouzení věci soudy v občanskoprávním řízení nezakládá možnost obnovy trestního řízení. Obě řízení jsou na sobě nezávislá, s výjimkami danými zákonem (srov. např. § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
9. Stěžovateli lze přisvědčit, že z hlediska principu právní jistoty je situace, ve které v takových řízeních dospívají obecné soudy k rozdílnému právnímu posouzení, nežádoucí. Možnost takové situace však vyplývá z procesních právních předpisů (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Z hlediska ochrany principu právní jistoty na poli ústavního práva pak Ústavní soud poznamenává, že dopady takového rozdílného posouzení musí zvážit soudy rozhodující o věci později. V dané věci tedy bylo úkolem soudů v občanskoprávním řízení, aby dostatečně odůvodnily své odchylující se závěry. Bez ohledu na to, jak se s tímto úkolem vyrovnaly, neexistuje právní důvod, pro nějž by byly trestní soudy povinny následně přehodnocovat své vlastní, nezávisle učiněné závěry.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu