Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Špotem, advokátem Advokátní kanceláře v Berouně, Wagnerovo nám. 1541, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, žalobou u Okresního soudu v Berouně se domáhal, aby městu Beroun (žalovanému) byla uložena povinnost zajistit na své náklady připojení jeho nemovitosti na veřejný vodovod a povinnost nahradit mu vzniklou škodu ve výši 1.154.000,- Kč. Okresní soud v Berouně nejprve částečným rozsudkem ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167 zamítl stěžovatelovu žalobu v části týkající se uložení povinnosti městu Beroun zajistit na své náklady připojení nemovitosti stěžovatele na veřejný vodovod.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2003. Posléze pak Okresní soud v Berouně konečným rozsudkem ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193 rozhodl i o zbývajícím žalobním petitu stěžovatele tak, že jeho návrh na zaplacení náhrady škody ve výši 1.154.000,- Kč zamítl. Stěžovatel proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal odvolání, Krajský soud v Praze však rozsudkem ze dne 30.
9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1989/2005 odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel k ústavní stížnosti uvádí, že jeho rodina postavila nemovitost v části obce Beroun - Závodí s podmínkou uvedenou ve stavebním povolení vybudovat vlastní zdroj vody, čehož bylo dosaženo v roce 1975 vybudováním studny ve skále. Do té doby byla voda pro nemovitost z větší části dovážena. V souvislosti se živelnou parcelací a povolenou výstavbou dalších domů v dané části obce však u vybudovaného vodního zdroje došlo k podstatné ztrátě vody. Pro obecný nedostatek vody v dané lokalitě bylo městem Beroun rozhodnuto o prodloužení stávajícího vodovodu do této části obce a Městský úřad v Berouně uzavřel s majiteli nemovitostí v dané části obce k datu 20.
10. 1993 dohodu o odběru vody. Stěžovatel tuto dohodu odmítl podepsat vzhledem k ustanovení dohody, že z důvodu špatných tlakových poměrů se Městský úřad v Berouně nezavazuje k dodávce vody ani k náhradnímu zásobování. Nakonec však i stěžovatel v důsledku extrémního nedostatku vody tuto dohodu dne 27. 6. 1994 podepsal. Z důvodu zejména špatných tlakových poměrů v potrubí a polohy stěžovatelovy nemovitosti v kopci vodovod dostatečně nezajišťoval stěžovateli dodávky vody a stěžovatel proto dosáhl na základě jím podané žaloby zneplatnění uzavřené dohody o odběru vody rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28.
2. 1996 č. j. 7 C 225/94-23 a domníval se, že dalším jednáním s obcí dosáhne provedení nezbytných technických úprav na nové části prodlouženého vodovodu v místech, kde se nachází jeho nemovitost. Předpokládané nápravy však jednáním s obcí nedosáhl a proto se předmětnou žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně domáhal nápravy uložením povinnosti městu Beroun zajistit na své náklady připojení nemovitosti stěžovatele na veřejný vodovod a povinnosti nahradit mu vzniklou škodu.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho základních práv zaručených Listinou v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 odst. 3, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6. U zbývajících dvou napadených rozhodnutí - rozsudků Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193 a Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212, které posuzovaly stěžovatelův žalobní návrh na zaplacení náhrady škody ve výši 1.154.000,- Kč za přerušení dodávky vody, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje tvrzení již uplatněná v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, k nimž dospěly nalézací a odvolací soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
Stěžovatel těmto rozhodnutím, jimiž mu nebylo vyhověno v jeho návrhu na přiznání náhrady škody, vytýká toliko obecně, že ze strany soudů došlo k naprostému vybočení z kontextu popsaných skutečností, kdy se z projednávané věci vytratila základní myšlenka a právo stěžovatele na obnovení původního stavu věcí. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti nepřináší nic nového k závěru nalézacího soudu, že dodávka vody byla přerušena s ohledem na shora označený rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 1996, jímž bylo vyhověno stěžovatelově žalobě na neplatnost uzavřené dohody o odběru vody, z čehož nalézací soud dovodil, že přerušení dodávky vody bylo vyvoláno samotným stěžovatelem.
Nalézací soud tak neshledal naplnění podmínky zavinění na straně žalovaného a neprováděl již proto ani další dokazování dle návrhu stěžovatele, neboť je s ohledem na učiněný právní závěr již považoval za nadbytečné. Stejný právní názor v otázce náhrady škody posléze zaujal i soud odvolací, přičemž dále dovodil, že na uzavření další dohody, která by žalovanému ukládala dodávat vodu do nemovitosti stěžovatele, stěžovateli právní nárok nevznikl. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, oba obecné soudy se tvrzeními stěžovatele, které byly předmětem jejich úvah při rozhodování v dané věci, řádně zabývaly a dostatečně obsáhle se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
7. Jak Ústavní soud konstatuje z posuzované ústavní stížnosti, stěžovatel jím tvrzený zásah do základních práv zaručených čl. 2 odst. 3 Listiny, že každý může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, nedokládá žádnou ústavně právní argumentací, z níž by vyplynulo, v čem stěžovatel předmětný zásah spatřuje, a jíž by se mohl Ústavní soud zabývat.
8. Pokud stěžovatel namítá dotčení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. odst. 1 Listiny), pak toto právo spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Toto právo však nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že mu obecné soudy svým postupem znemožnily uplatnění náhrady škody způsobené mu v důsledku nesprávného úředního postupu, čímž bylo podle jeho názoru zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či rozhodnutím orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). K této stěžovatelově námitce Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy, jak plyne z podané žaloby a ze změny žalobního petitu (č.l. 1-3 a 94), domáhal zaplacení občanskoprávní náhrady škody a nikoliv náhrady škody podle zákona, jenž upravuje podmínky práva garantovaného stěžovatelem zmíněným čl. 36 odst. 3 Listiny, tj. podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená stěžovatelova námitka tak postrádá jakéhokoliv opodstatnění.
10. K přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), kdy v jeho případě soudy nenaplnily povinnost vést dokazování tak, aby nedošlo ke znevýhodnění postavení účastníků před soudem, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti toto znevýhodnění pouze obecně konstatuje, přičemž tuto námitku neuplatňoval ani v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č.l. 199-200). Ústavní soud se proto touto jeho námitkou ve vztahu k posuzovaným rozhodnutím nezabýval.
Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nemohlo, jak vyplývá z povahy sporu, dojít, neboť vlastnické právo stěžovatele k jeho nemovitosti nebylo nijak dotčeno. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) se vztahuje k rozhodnutím ve vztahu, k nimž byla ústavní stížnosti podána po lhůtě, a jimiž se proto Ústavní soud nezabýval.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud při zvážení všech tvrzení stěžovatele neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212 a Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193 nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části týkající se rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167 pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu