Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Bc. Petra Mandáka, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, č. j. 10 As 346/2017-80, ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017-32, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 Ad 21/2014-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. náměstka policejního prezidenta se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ředitel Pyrotechnické služby Policie České republiky požádal dne 5. 2. 2014 Policejní prezidium, Odbor vnitřní kontroly, o provedení kontroly policistů Pyrotechnické služby, neboť existovalo podezření, že se stěžovatel s kolegou (kpt. Ing. B. M.) budou v průběhu doby služby zdržovat v domě kolegy, který se nachází poblíž specializovaného pracoviště v objektu trhací jámy Ralsko. Kontrolní pracovníci prověřili plnění služebních úkolů stěžovatele a jeho kolegy dne 6. 2. 2014 a zjistili, že oba v průběhu doby služby několikrát navštívili uvedený dům, při jedné z návštěv se v něm zdrželi téměř 90 minut. Oba následně vypověděli, že příčinou opětovných návštěv byla přetrvávající střevní nevolnost stěžovatelova kolegy a potřeba výměny oděvu.
Přípisem ze dne 28. 2. 2014 informoval ředitel Pyrotechnické služby stěžovatele o zahájení kázeňského řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákona o služebním poměru"), a současně mu sdělil, že k úkonům spojeným s vedením řízení pověřil pplk. Mgr. B. H. Dne 13. 3. 2014 se uskutečnilo ústní projednání kázeňského přestupku a dne 19. 3. 2014 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči řediteli Pyrotechnické služby z důvodu, že ředitel rozhoduje o svém vlastním podnětu a má být rovněž slyšen jako svědek.
Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2014 uznal ředitel Pyrotechnické služby stěžovatele vinným ze spáchání několika kázeňských přestupků spočívající ve zneužití služebního vozidla, porušení doby služby, délky přestávek na jídlo a odpočinek a neohlášení zdravotní indispozice stěžovatelova kolegy, tj. skutečnosti ohrožující výkon služby. Za uvedená provinění byl stěžovateli uložen kázeňský trest v podobě snížení základního platového tarifu o 10 % na dobu dvou měsíců; v odůvodnění rozhodnutí se ředitel Pyrotechnické služby vypořádal i s námitkou podjatosti. K odvolání stěžovatele rozhodl 1. náměstek policejního prezidenta (dále jen "vedlejší účastník řízení") tak, že změnil výčet kázeňských přestupků a kázeňský trest ponechal beze změny, věcně přezkoumal i námitku podjatosti a dospěl k závěru, že ředitel Pyrotechnické služby nebyl podjatý.
Stěžovatel se bránil správní žalobou, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Ad 21/2014-61, vyhověl - zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení i ředitele Pyrotechnické služby a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí byla skutečnost, že námitka podjatosti byla uplatněna včas, a proto o ní měl rozhodnout služebně nadřízený před vydáním meritorního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017-32, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu byl závěr městského soudu o včasnosti námitky podjatosti nesprávný, neboť byla vznesena opožděně. Je však povinností správního orgánu prověřit tvrzení obsažené v námitce podjatosti z úřední povinnosti, čemuž v posuzované věci správní orgány dostály a věcně její důvody přezkoumaly v meritorních rozhodnutích.
Městský soud následně, vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 Ad 21/2014-91, a rovněž přezkoumal tvrzenou podjatost ředitele Pyrotechnické služby. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 10 As 346/2017-80, zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou. Podle Nejvyššího správního soudu se městský soud přezkoumatelně vypořádal s námitkami stěžovatele, provedl dostatečné dokazování a dospěl ke správným právním závěrům.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a zamítavému rozsudku městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 13. 9. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá porušení svých základních lidských práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.
1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, spočívají na nesprávném právním posouzení i nesprávných skutkových zjištěních a jejich vydání předcházely vady řízení. Popis skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, je nedostatečný a prolamuje zásadu ne bis in idem. Nejvyšší správní soud se odchýlil od vlastní judikatury, aniž by svůj postup vysvětlil.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádný exces, který by vedl ke kasaci napadených rozhodnutí.
Městský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost a formální správnost rozhodnutí ředitele Pyrotechnické služby a vedlejšího účastníka řízení, obstaraly si dostatečná skutková zjištění a dospěly k logickým právním závěrům.
Námitka podjatosti nebyla stěžovatelem vznesena včas - i přes tuto skutečnost se jejími důvody zabývaly správní orgány i obecné soudy a jejich závěrům není co vytknout. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly i s namítanou nepřezkoumatelností a nedostatečným vymezením skutku. Ústavní soud zde není od toho, aby nahrazoval činnost obecných soudů, rozhodují-li v ústavně právních mezích, což se stalo.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu