Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2006 ve věci ústavní stížnosti P. B. proti rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 12 PP 60/2005, a Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 345/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Právně nezastoupený stěžovatel předložil prostřednictvím poštovní přepravy dne 29. 5. 2006 Ústavnímu soudu k posouzení ústavní stížnost, kterou se z důvodů v ní podrobně vylíčených domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimž měl být jednak zamítnut návrh na stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jednak zamítnuta stížnost proti tomuto prvostupňovému usnesení.
Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí stížnostního soudu obdržel 30. 9. 2005 a vyjádřil přesvědčení, že na jeho věc je aplikovatelné ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o správnosti stěžovatelova tvrzení stran data doručení rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Z toho ovšem vyplývá, že ústavní stížnost byla stěžovatelem podána opožděně, neboť se tak nestalo ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (srov. ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tato lhůta je přitom lhůtou propadnou; není v možnostech Ústavního soudu, aby ji prodloužil, či prominul, neboť takovým postupem by vykročil z mezí svých pravomocí a sám by se dopustil protiústavnosti. Pokud pak stěžovatel dovozuje, že na jeho případ lze vztáhnout ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, připomíná Ústavní soud v souladu se svojí stabilizovanou judikaturou, že uvedené ustanovení zákona v žádném případě nepředstavuje prostředek k prominutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, nýbrž toliko výjimku upínající se k ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Opožděně podaná ústavní stížnost byla tudíž odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by bylo nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění jejich formálních vad (např. nedostatek zastoupení stěžovatele advokátem), neboť i kdyby tyto vady byly odstraněny, nic by to na opožděném podání návrhu nezměnilo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj