K místní příslušnosti soudu v řízení o neplatnosti nájemní smlouvy, týkající se nemovitosti, z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, o ústavní stížnosti Mgr. M. K., zast. advokátem JUDr. A. G., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 1994, sp. zn. 11 C 492/93, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 12 Co 368/95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka s odvoláním na porušení čl. 38 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina") usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11 C 492/93, ze dne 7. 12. 1994, a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 368/95, ze dne 16. 8. 1995. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 40/95, jehož součástí jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností, Ústavní soud zjistil, že dne 3.
12. 1993 podal G. P. u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na neplatnost nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřela stěžovatelka 1. 10. 1993. Jak plyne z obsahu uvedené smlouvy ve spise založené, jde o smlouvu, kterou uzavřela stěžovatelka - vlastnice nemovitosti - jako pronajímatelka, s G. P., jako nájemcem, a touto smlouvou, podle jejího textu, pronajala G. P. byt I. kategorie na dobu určitou do 31. 12. 1994 za podmínek tam stanovených. Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co žalobu G. P. doručil stěžovatelce a dvakrát odročil nařízené jednání, aniž však ve věci sám začal jednat, vydal dne 7.
12. 1994 usnesení, jímž vyslovil svou nepříslušnost ve věci s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Chebu, a to v podstatě s odůvodněním, že v daném případě není místně příslušný obecný soud podle bydliště stěžovatelky, ale soud, v jehož obvodu se nachází nemovitost [§ 88 odst. l písm. h) o.s.ř.]. Toto usnesení pak Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 12 Co 368/95, jako věcně správné potvrdil. Proti těmto rozhodnutím soudu I.
a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v odůvodnění své stížnosti namítá porušení čl. 38 odst. l Listiny a zároveň upozorňuje i na zřejmé porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s tím, že více než dva roky po podání žaloby proti ní nezačal soud ve věci meritorně jednat, současně však uvádí, že toto porušení čl. 38 odst. 2 Listiny nečiní předmětem ústavní stížnosti. Porušení čl. 38 odst. l Listiny odůvodňuje navrhovatelka tvrzením, že v daném soudním sporu se jedná o neplatnost nájemní smlouvy, tedy o právo závazkové mezi ní a panem G.
P., a tudíž je podle § 84 o.s.ř. místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, tj. Obvodní soud pro Prahu 4. Jeho usnesení, které vydal dne 7.12.1994, odnímá věc zákonnému soudci, kterého měl na mysli ústavodárce koncipováním článku 38 odst. l Listiny.
Stěžovatelka
se neztotožňuje se stanoviskem uvedeného soudu, potvrzeným Městským soudem v Praze, že v dané věci je místně příslušný Okresní soud v Chebu. V důvodech své ústavní stížnosti upozorňuje na to, že proti ní byla podána žaloba o neplatnost nájemní smlouvy také další nájemkyní jejího domu v Mariánských Lázních - paní M. J. Tato žaloba, která je naprosto analogická se žalobou pana P., byla rovněž podána Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který ji vede pod sp. zn. 11 C 15/94, a i v této věci vydal tentýž soud usnesení, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost, kterou odůvodnil shodně jako usnesení napadené ústavní stížností.
Také proti tomuto usnesení ze dne 18.4.1994, sp. zn. 11 C 15/94, podala stěžovatelka odvolání, kterému však v tomto druhém případě Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 20.4.1995, sp. zn. 21 Co 73/95, vyhověl a usnesení soudu I. stupně změnil tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 je v uvedené věci místně příslušný. Toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že žalobou vymezené řízení se netýká práva k nemovitosti. Takto má tedy stěžovatelka, podle pravomocných rozhodnutí téhož soudu, ve dvou zcela analogických soudních sporech o neplatnost v zásadě identických nájemních smluv ke dvěma nájemníkům jednoho a téhož domu v jednom případě místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4 a v druhém případě Okresní soud v Chebu.
To vede stěžovatelku k přesvědčení, že v jednom případě musel být porušen čl. 38 odst. l Listiny a je přesvědčena, že zmíněný článek byl porušen rozhodnutími, proti nimž její ústavní stížnost směřuje. Navrhla proto, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.2.1994, sp. zn. 11 C 492/93, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16.8.1995, sp. zn. 12 Co 368/95. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
G. P. se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 40/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelka namítá porušení čl. 38 odst. l Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem stanovícím příslušnost soudu v občanskoprávním řízení je občanský soudní řád, který v ustanovení § 88 upravuje výlučnou místní příslušnost soudu.
V případech výlučné místní příslušnosti musí zásadně rozhodovat stanovený soud, přičemž u každého z řízení uvedených v písm. a) až n) § 88 jsou pro takovou úpravu zvláštní důvody. Podle písm. h) uvedeného ustanovení je namísto obecného soudu odpůrce k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písm. b).
V dané věci jde
v podstatě o výklad citovaného ustanovení, přitom Ústavní soud nevidí důvodu odchylovat se od výkladu uvedeného ustanovení, zastávaného v dosavadní judikatuře soudů, která za práva k nemovitosti považuje nejen právo vlastnické, ale i právo nájmu, přitom vychází z toho, že výlučná místní příslušnost soudu podle polohy nemovitosti je dána tam, kde v řízení jde o samotnou existenci takového práva, jeho trvání a zánik. V dané věci byla u obecného soudu podána žaloba na neplatnost nájemní smlouvy, soud tedy bude v řízení o této žalobě posuzovat samu podstatu právního vztahu, jehož předmětem je nemovitost.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je třeba souhlasit s názorem Městského soudu v Praze, uvedeným v jeho vyjádření, totiž že právem k nemovitosti ve smyslu § 88 odst. l písm. h) o.s.ř. je nutno rozumět nejen věcné právo, ale může jít i o právo závazkové, tak jak tomu je i v dané věci, když předmětem smlouvy mezi účastníky uzavřené je právě nemovitost. Pokud pak stěžovatelka poukazuje na smysl tohoto ustanovení, jehož použitím má dojít k zjednodušení řízení, neboť jeho účelem je, aby soud mohl využít místní reálie a vazby ve vztahu ke konkrétní nemovitosti, k tomu je třeba uvést, že si lze představit případy, kdy i ve sporu o platnost nájemní smlouvy bude nutno zjišťovat stav nemovitosti, pokud by byla předmětem nájmu.
Jestliže tedy odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení vyslovil, že v daném případě za soud příslušný považuje soud polohy nemovitosti - Okresní soud v Chebu - nelze v tomto jeho postupu spatřovat porušení čl. 38 odst. l Listiny. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. dubna 1996