Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti 1) R. M., a 2) J. S., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem AK Jansová & Veverka, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 3 T 51/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 9 To 305/2007, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení ústavních kautel obecnými soudy stěžovatelky spatřují v tom, že výrok o jejich vině je založen především na neústavně opatřených důkazech. Důkazy byly získány protiprávním způsobem, konkrétně výpovědi svědkyň (D. P. M., S.
I. Ch., G. M. D.), které byly získány v přípravném řízení. Soud I. stupně ani odvolací soud nevyslechl všechny osoby a spokojil se s tím, že jejich výpovědi před soudem přečetl, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 211 tr. ř. Konkrétně zejména namítají, že výpovědi svědkyň M., Ch. a D. byly provedeny v době, kdy stěžovatelky neměly obhájce, v jednom případě byla plná moc založena ve spise. Policejní orgán o konání výslechů nevyrozuměl stěžovatelky ani jejich obhájce, a tím došlo k porušení práva na obhajobu.
Stěžovatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v souladu s ustanovením § 165 odst. 1 tr. ř. měly možnost požádat policejní orgán o to, aby byly vyrozumívány o datu výslechu svědků tak, aby mohly svědkům klást otázky a zúčastnit se výslechu. Stěžovatelky tvrdí, že v rámci obecné poučovací povinnosti orgánů činných v trestním řízení jim měly oznamovat všechny prováděné úkony a dále měly předpokládat, že svědkyně jako cizí státní příslušnice znemožní svůj výslech odchodem z republiky.
Dále tvrdí, že jejich právo na spravedlivý proces bylo porušeno i pokud jde o rozsah jejich kuplířské činnosti, který je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně. Jejich vina nebyla nezpochybnitelně prokázána, neboť obecné soudy svědkyně řádně nevyslechly. Celá řada z nich v rámci trestního řízení nebyla vyslechnuta vůbec anebo popřela, že by stěžovatelky jakkoliv z jejich prostituce kořistily (např. výslech svědkyně D., D. prostřednictvím právní pomoci v Bulharsku). Odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal a jen poukázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 87/2004, jež byl proveden jako důkaz dle § 213 odst. 1 tr. ř.
Dle názoru stěžovatelek v trestním řízení nelze nahrazovat skutková zjištění tím, že budou přebírána skutková zjištění učiněná v jiném řízení v rámci odsouzení jiných osob. Tímto postupem došlo k porušení zásad trestního řízení (kontradiktornosti) a jedná se o protiústavní postup.
Ústavní soud proto především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů [čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy].
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry.
Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnily stěžovatelky již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s námitkami, které stěžovatelky rozvedly opakovaně v odvoláních.
Odvolací soud v posuzované věci přezkoumal podle § 254 odst. 1, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a přezkoumal i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelek není důvodné.
Soud prvního stupně provedl v předmětné trestní věci potřebné důkazy, v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. je vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a je zřejmé jakými úvahami se řídil při posuzování výpovědi a o které výpovědi - v návaznosti na další ve věci provedené důkazy - svá skutková zjištění opřel. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkami v odvolání. Stěžovatelky byly po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 tr. ř. dne 10. 10. 2003 vyslechnuty a poučeny o tom, že podle § 165 odst. 1 tr.
ř. mohou se souhlasem orgánů činných v trestním řízení zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást otázky vyslýchaným svědkům. Pokud svého práva nevyužily, nelze toto pochybení klást za vinu orgánům činným v trestním řízení. Dále konstatoval, že provedené důkazy u hlavního líčení postupem dle § 213 odst. 1 tr. ř. přečtením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2005 (3T 87/2004), jsou zcela postačující pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky v odvolání opětovně namítaly porušení práva na obhajobu, odvolací soud se zabýval všemi jednotlivými uplatněnými námitkami, a to se závěrem, že rozsudek byl vydán naprosto správným způsobem a v souladu se zákonem.
Se všemi konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatelek, že odůvodnění posledního odsuzujícího rozsudku je nedostatečné. Ze shora rozvedeného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že tato odůvodnění jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovatelkám uplatnit všechna jejich základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatelky domáhají jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jejich základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly.
Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelek, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatelek na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jejich trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatelek na to, aby jejich trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti nim vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelek garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelkami, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu