Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Zdeňka Mezery, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Košťálem, Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 29 Cdo 2321/2011-118, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2011 č. j. 7 Cmo 301/2010-100 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2010 č. j. 13 Cm 985/2008-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů pak dle náhledu stěžovatele došlo rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
V předmětném případě se stěžovatel domáhá typicky přezkumu aplikace jednoduchého práva, k jehož výkladu však Ústavní soud není příslušný. Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v rámci svých odůvodnění uvedly, z jakých zákonných ustanovení ve svém rozhodování vyšly a jakým způsobem je v konkrétním případě vyložily a následně aplikovaly. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, ještě samo o sobě neústavnost rozhodnutí nezpůsobuje. Z ústavněprávního nadhledu se v podstatě jedná toliko o věc upravující určitým způsobem právní a majetkové poměry mezi původním a stávajícím akcionářem.
Namítá-li stěžovatel, že ve prospěch dotčené společnosti již složil peněžní prostředky, které byly určeny k zaplacení protiplnění za předmětné akcie, je na jeho zvážení, jaké právní kroky podnikne k tomu, aby se vrácení těchto peněžních prostředků domohl zpět. Dle náhledu Ústavního soudu lze postup obecných soudů a odůvodnění jejich ústavní stížností napadených rozhodnutí považovat za ústavně konformní.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu