Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2023 č. j. 19 Co 843/2023-1129 a výrokům I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. dubna 2023 č. j. 23 P 104/2019-934, 4 P a Nc 6/2020, 4 P a Nc 7/2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a nezletilé L. J. a V. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že obecné soudy porušily zejména jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem vedlejší účastnice - matky nezletilé (dále jen "matka") na úpravu poměrů a úpravu styku stěžovatele (otce) s nezletilou.
3. Okresní soud napadenými výroky I. a IV. rozsudku svěřil nezletilou do péče matky a upravil styk stěžovatele s nezletilou tak, že nezletilá je v jeho péči každý lichý čtvrtek až následující pondělí a každý sudý čtvrtek až pátek (spolu se zvláštní, poměrně širokou úpravou o prázdninách). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele potvrdil v napadeném výroku I. rozsudek okresního soudu (v rozsahu výroků I. a IV.). Ke zjištění aktuálního stavu věci doplnil dokazování, mj. i pohovorem s nezletilou. Krajský soud vytkl okresnímu soudu nedostatečné odůvodnění rozsudku o nenaplnění podmínek pro svěření nezletilé do střídavé péče a uvedl, že v daném případě byly podmínky pro nařízení střídavé péče splněny. V době po vydání napadeného rozsudku byly však podle závěrů soudu zjištěny natolik závažné okolnosti, pro které již nebylo možné k jejímu nařízení přistoupit. Soud zdůraznil zejména nerespektování potřeb a zájmů nezletilé stěžovatelem, který na ni vytváří nátlak dosahující intenzity hraničící s psychickým násilím. Přihlédl přitom též k přání nezletilé a jejímu názoru, který označil jako autentický a konzistentní.
5. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o úpravě péče a styku s nezletilou (viz předchozí body 3 a 4 výše). Stěžovatel v ústavní stížnosti provádí nejprve rozsáhlou rekapitulaci průběhu řízení. Jeho následná polemika se závěry obecných soudů směřuje primárně proti hodnocení důkazů. Tvrdí, že krajský soud měl vyžádat aktualizaci znaleckého posudku, namísto toho však vycházel z jiných důkazů ke zjištění aktuálního stavu věci. Krajskému soudu dále vytýká, že vycházel z výpovědi nezletilé bez toho, aby její tvrzení řádně ověřil, a opakovaně přitom předkládá výsledky znaleckého zkoumání, které vyznívají v jeho prospěch. Skutková zjištění obecných soudů následně označuje přímo jako "vymyšlená".
6. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022 a brojí proti závěrům soudů, které podle něj "obešly" nařízení střídavé péče a stanovily tzv. široký styk s nezletilou s nestejným poměrem péče každého rodiče. Namítá, že v průběhu řízení nebyly předloženy žádné důkazy proti svěření nezletilé do střídavé péče. Nesouhlasí rovněž se závěry krajského soudu shrnujícími jeho povahové rysy a naopak předkládá závěry znalce charakterizující osobnost matky.
7. V závěru textu ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně shrnuje, že "obecné soudy nesprávně interpretovaly jednoduché právo a aplikací naprosto nepřípadných a svévolně vymyšlených skutkových zjištění, a z nich vyvozených právních názorů bez opory v dokazování na daný případ nedostály povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatele".
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu, potažmo proti výrokům I. a IV. napadeného rozsudku okresního soudu a stěžovatel tedy před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v rodinněprávním odvětví. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem (dříve zákonem o rodině) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v dané oblasti práva bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu.
12. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní ((k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 , bod 12; tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.
13. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že jakkoliv je situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Vždy je zapotřebí posuzovat každý spor velice individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem [srov. například usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15
(body 14 až 17) či usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23
(bod 13)]. Dále v usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18
, Ústavní soud zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
14. Pokud jde o posuzovanou věc, samotné řízení bylo zahájeno již v roce 2019 na návrh matky s odůvodněním, že na výchově a výživě nezletilé se nejsou se stěžovatelem schopni dohodnout. Oba obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé je ponechat ji ve výlučné péči matky (každý z jiných důvodů). Rodiče spolu, podle zjištění okresního soudu, nejsou schopni ohledně nezletilé komunikovat, a to ani na minimální úrovni. Navíc prakticky všechna "rozhodnutí" ohledně nezletilé jsou řešena cestou předběžných opatření.
Při rozhodování o tom, kterému z rodičů svěřit nezletilou do péče, okresní soud konstatoval, že závěry znalkyně (pozn.: doporučující svěření nezletilé spíše do péče stěžovatele, avšak s předchozím závěrem, že "stávající situace z psychologického ani výchovného hlediska nemá dobré řešení" - srov. bod 09 závěrečné části III. znaleckého posudku, č. l. 484 až 485 spisu) plně nekorespondují s tím, co vyplynulo z provedených důkazů v době, kdy probíhalo soudní řízení (k tomu blíže srov. bod 43 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu).
Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na osobnosti obou rodičů a na přání nezletilé být s oběma rodiči, ale více u matky. Neopomenul zohlednit rovněž stěžovatelem předkládané dopisy psané nezletilou, k jejichž napsání měla být - podle vyjádření před soudem - stěžovatelem nucena. Při pohovoru před krajským soudem dokonce nezletilá výslovně uvedla, že jí stěžovatel "nutí psát dopisy proti matce, nahrává jí u toho a ona je píše, aby od něj měla klid". Soud následně zhodnotil její výpověď jako autentickou a její projev označil jako přirozený.
Po doplněném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že ve věci by byly splněny podmínky pro nařízení střídavé péče, nebýt podstatného zhoršení vztahů mezi stěžovatelem a nezletilou. V tomto směru soud apeloval na změnu chování stěžovatele, který by měl zanechat vytýkaného jednání, jinak nelze vyloučit redukci styku s nezletilou v budoucnu (viz bod 23 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
15. Stěžejní argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je postavena na polemice s výsledky provedeného dokazování. Namítá, že obecné soudy při rozhodování nerespektovaly závěry znalce vyjádřené jak ve znaleckém posudku, tak i při jeho výslechu provedeném při jednání před okresním soudem. Ústavní soud však po prostudování spisového materiálu konstatuje, že obecné soudy ze znaleckého posudku při svém rozhodování jednoznačně vycházely. Nešlo však o jediný důkaz. Nadto jak okresní soud, tak zejména krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na nutnost vypořádat se s rozpory mezi některými provedenými důkazy (mezi závěry znalce či výpovědi stěžovatele a ostatními důkazy, výpověďmi svědků, matky a nezletilé). O to náležitěji je následně soudy hodnotily, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [srov. body 10, 11, 15, 16 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu; k přístupu Ústavního soudu k přezkoumání a hodnocení dokazování obecných soudů srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165) a další]. Uvedenému postupu obecných soudů nelze z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout. Znalecký posudek je - jak vyplývá též z judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu - nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly [k tomu srov. například nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)]. Obdobně Ústavní soud neshledal jiná pochybení obecných soudů při dokazování, ostatně stěžovatel ani žádné další konkrétní námitky, spočívající například v neprovedení konkrétního navrhovaného důkazu, neuvádí.
16. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a neopomenuly zohlednit skutečnosti u obou rodičů, vždy však s akcentem na nejlepší zájem nezletilé. Z rozhodnutí obecných soudů jasně a srozumitelně vyplývají úvahy, které je vedly k daným závěrům (srov. zejména body 16, 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Argumentace obecných soudů se opírá o konkrétní zjištění a o poznatky osob a orgánů, které jsou v pravidelném styku s nezletilou i oběma rodiči. Jakkoliv krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) vyjádřil své přesvědčení o tom, že v dané situaci by bylo možné - v obecné rovině - uvažovat o nařízení střídavé péče, po zhodnocení aktuálního stavu věci ji striktně odmítl. Tento svůj závěr velmi podrobně zdůvodnil zejména postojem a chováním stěžovatele k nezletilé. Konečné rozhodnutí je tak činěno v souladu s postojem a přáním nezletilé, konstantně vyjadřovaným mimo jiné i v pohovorech před soudem. Ústavní soud proto shrnuje, že důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele byly v posuzované věci konkrétní, objektivně a opakovaně prokazované skutečnosti, které ve svém souhrnu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. V takto postavených závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Navzdory odlišnému názoru stěžovatele Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
18. Nelze rovněž pominout, že krajský soud v napadeném rozsudku sám zdůraznil možnost změny úpravy péče o nezletilou. Tato změna by však musela být podmíněna "změnou poměrů", zde spočívajících zejména v přístupu stěžovatele k potřebám a osobnosti nezletilé [obecně k problematice srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu