Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Dubového, zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem, sídlem Purkyňova 102a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2022 č. j. 25 Cdo 2126/2020-144, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2020 č. j. 44 Co 548/2018-128 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2018 č. j. 14 C 17/2015-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna a. s., sídlem Hlinky 64/151, Brno, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných vedlejších účastnících statutárním městě Brně (dále jen "město") a obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna a. s. (dále jen "podnik") zaplacení částky ve výši 350 597 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Ke škodě mělo dojít dne 21. 1. 2013 v důsledku uklouznutí a pádu na tramvajovém ostrůvku v Brně na zastávce Nové sady, kterým si stěžovatel přivodil zlomeninu kotníku.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek městského soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
5. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu co do výroku ve věci samé zamítnuto, co do výroku o nákladech řízení odmítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
6. Soudy svá rozhodnutí založily mimo jiné na tom, že chybí jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je porušení právní povinnosti, když bylo prokázáno, že ostrůvek byl ošetřen posypovou solí.
7. Stěžovatel za prvé nesouhlasí s tím, že by skutečnost, že město není vlastníkem nástupního ostrůvku ani dráhy, nýbrž že jím je podnik, město zbavovala odpovědnosti. Podle stěžovatele je město i tak odpovědné pro porušení svých povinností. [Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozvádí, jaké povinnosti má na mysli. Z napadených rozhodnutí nicméně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v řízení namítal porušení § 2 ve spojení s § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000, o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.]
8. Za druhé se stěžovatel domnívá, že je-li tedy vlastníkem podnik, měl by z pozice vlastníka odpovídat on. Soudy nevysvětlily, proč tomu tak není.
9. Za třetí se stěžovatel cítí poškozen tím, že zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, který byl k posouzení odpovědnosti užit (neboť nástupní ostrůvek, kde se stal žalobci úraz, je součástí dráhy), nijak účinně neupravuje povinnosti vlastníka takových nemovitostí k předcházení vzniku újmy nebo jeho odpovědnost za újmy vzniklé. To se pak jeví nespravedlivým tím spíše, že v případě, že by nástupní ostrůvek nebyl součástí dráhy a dopadala by na něj nějaká jiná právní úprava, mohlo jít o úpravu pro posouzení odpovědnosti příznivější. Přitom není logické, aby pád chodců podléhal různému režimu podle toho, kde upadnou. Vlastnické právo by mělo zavazovat všechny stejně.
10. Alternativně stěžovatel ve svém dovolání navrhoval dovodit odpovědnost podniku v návaznosti na zvláštní povahu provozu dopravy. Tato možnost však byla Nejvyšším soudem formalisticky zamítnuta.
11. Stěžovatel považuje za vhodné upozornit ještě na to, že soudy dospěly k závěru o tom, že vlastníkem předmětného ostrůvku je podnik, a nikoliv město, aniž by bylo jasné, na základě jakého důkazu provedeného v řízení tak činí. Listinu Prohlášení o vkladu, jímž měla být tato stavba vložena do základního jmění podniku, soud v řízení jako důkaz neprovedl. K učiněnému závěru o vlastnictví podle stěžovatele nepostačuje ani to, že podle § 50 písm. d) vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, je takováto stavba součástí dráhy.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. K prvé stěžovatelově námitce, že město je odpovědné i jako nevlastník, Ústavní soud konstatuje, že § 2 a 35 odst. 2 zákona o obcích, na která stěžovatel před obecnými soudy poukazoval, jsou obecné povahy a nelze je vykládat tak, že by obsahovala úpravu právní odpovědnosti obce dopadající na případy zranění chodců při chůzi v obci. K řešení odpovědnosti existují k tomu určená ustanovení jiných předpisů.
15. Co se pak týče odpovědnosti podniku, obecné soudy nedovodily naplnění zákonných podmínek pro vznik jeho odpovědnosti, nicméně své závěry přitom podrobně odůvodnily. Opačné tvrzení stěžovatele, že vysvětlení soudů chybí, nemá ve znění napadených rozhodnutí oporu. Sama skutečnost, že stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, nepředstavuje porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod. Obdobné pak platí i o stěžovatelově námitce, že možnost odpovědnosti podniku pro zvláštní povahu provozu dopravy byla Nejvyšším soudem odmítnuta formalisticky.
16. Dožaduje-li se stěžovatel výhody příznivější konstrukce právní odpovědnosti, než jakou je ve věci užitá obecná odpovědnost za škodu podle § 420 a § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nutno za prvé poznamenat, že ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že soudy postupovaly formálně správně, za užití znění příslušné právní úpravy. Za druhé pak má Ústavní soud za obtížně dovoditelné, že by tato konstrukce právní odpovědnosti mohla být považována za neústavní.
17. Nadto jestliže se stěžovatel cítí znevýhodněn oproti odpovědnosti podle jiné právní úpravy, která by mohla nastat při jiném místě pádu ve městě, když má pravděpodobně na mysli úpravu podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, Ústavní soud není toho názoru, že by tato jiná úprava v jeho případě vedla k jinému výsledku řízení. Třeba upozornit, že podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vlastník místní komunikace nebo chodníku "je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit".
I když tedy nejde o odpovědnost za zavinění, nejde o odpovědnost natolik objektivní a neomezenou, že by škůdce jednoduše odpovídal bez dalšího za jakoukoliv škodu, ke které při chůzi po jeho chodníku dojde. Naopak je pro vznik této odpovědnosti nezbytné, aby příčinou škody byla závada ve schůdnosti chodníku, přičemž vlastník se odpovědnosti zprostí, když prokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, respektive u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.
V dané věci by důvody, se kterými soudy shledaly neexistenci porušení právní povinnosti (mimo jiné že ošetření plochy ostrůvku posypem bylo provedeno), zřejmě naplnily i důvody liberace připuštěné § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. I judikatura Ústavního soudu akceptuje, že při posuzování odpovědnosti v režimu zákona o pozemních komunikacích nutno přihlížet k jednotlivým okolnostem věci, včetně toho, zda byla plněna zimní údržba (viz usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2378/21 , veřejně dostupné na http//nalus.usoud.cz).
18. Poslední stěžovatelovou námitkou, že nebylo řádně prokázáno, že vlastníkem předmětného ostrůvku je podnik, a nikoliv město, Ústavní soud nepovažoval za nutné se blíže zabývat, když odlišný závěr o jeho vlastnictví by zjevně nic neměnil na výsledku sporu, neboť i vůči městu v hypotetickém postavení vlastníka by obecné soudy stěží naplnění podmínek pro vznik občanskoprávní odpovědnosti posoudily jinak.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu