Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Korbáše, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 2214/2021-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. 28 Co 290/2020-237 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2019 č. j. 41 C 239/2018-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 C 239/2018 se podává, že stěžovatel mezi lety 1997 až 1999 vložil na účet družstva Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo (dále jen "družstvo ČNZ") peněžní prostředky zejména jako termínované vklady. Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") rozhodnutím ze dne 25. 3. 1999 uvalil na družstvo ČNZ nucenou správu. Stěžovatel dne 30. 4. 1999 požádal nuceného správce o předčasné ukončení termínovaných vkladů a vyplacení částek na účtech. Dne 13. 5. 1999 byly vklady stěžovatele předčasně zrušeny a dne 20. 5. 1999 se stěžovatel u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") po družstvu ČNZ domáhal zaplacení 435 854 Kč s příslušenstvím jako vrácení vložených peněžních prostředků. Nucený správce dne 20. 9. 1999 rozhodl o "uhrazovací povinnosti" stěžovatele vůči družstvu ČNZ ve výši 181 717 Kč a danou částku z účtu stěžovatele odečetl. Dne 25. 7. 2001 byl na družstvo ČNZ prohlášen konkurs, který byl zrušen ke dni 25. 11. 2017 po splnění rozvrhového usnesení; po dobu konkursního řízení bylo řízení o žalobě stěžovatele ze dne 20. 5. 1999 přerušeno. Uvedená pohledávka stěžovatele byla v konkursním řízení uspokojena částečně, co do částky 785 Kč. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 37 C 149/99-738 uložil družstvu ČNZ zaplatit stěžovateli 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení z vložených vkladů a ve zbylé části jeho žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 6. 2018 č. j. Dr 380/RD36/KSOS, Fj 50710/2018/KSOS k návrhu České národní banky rozhodl o zápisu výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Družstvo ČNZ ke dni 4. 7. 2018 zaniklo.
3. Poté se stěžovatel dne 23. 11. 2018 u obvodního soudu žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 221 115,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup Úřadu při schvalování "uhrazovací povinnosti" stěžovatele v září 1999. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v době rozhodnutí nuceného správce již byly jeho účty u družstva ČNZ zrušeny a stěžovatel formálně členem družstva ČNZ nebyl, což se podává i z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 1999. V replice doručené obvodnímu soudu dne 8. 10. 2019 stěžovatel nadále trval na nezákonném postupu nuceného správce v roce 1999, přičemž mimo jiné namítl, že krajský soud nezákonně rozhodl o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku, aniž byla ukončena soudní řízení s ním vedená; stěžovatel proto nemůže vymáhat povinnost uloženou družstvu ČNZ rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Na jednání konaném dne 15. 10. 2019 obvodní soud usnesením podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), stěžovatele vyzval, aby doplnil rozhodná skutková tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání. Zejména aby uvedl konkrétní rozhodnutí, která považuje za nezákonná a kdy a kým byla vydána, či konkrétní nesprávný úřední postup a kdo a jak se jej měl dopustit, a dále v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi uvedeným a žalobou požadovanou částkou. Stěžovatel na jednání dále uvedl: "meritem žaloby považuji pochybení nuceného správce ..., protože ten mě okradl", a dále: "meritem věci je nezákonné pochybení nuceného správce, kdybych nebyl okraden nuceným správcem, tak bych nemusel podávat žalobu ...". Na jednání konaném dne 6. 12. 2019 stěžovatel uvedl, mimo jiné, že "meritem celé věci je, že jsem ... vypověděl vklady ... a podle podmínek [družstva ČNZ] byly ukončeny veškeré termínované účty. ... Byl jsem okraden nuceným správcem, to je základní věc ...".
4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť nárok stěžovatele shledal k námitce vedlejší účastnice promlčeným, a rozhodl o nákladech řízení. Spojoval-li stěžovatel vznik škody s postupem nuceného správce, o vzniku škody věděl nejpozději dne 20. 9. 1999. Ke dni podání žaloby tříletá promlčecí lhůta uplynula. Stěžovatel nemůže úspěšně opírat svůj žalobou uplatněný nárok o rozsudek okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, neboť jím okresní soud rozhodl o povinnosti družstva ČNZ vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení; s uvedeným rozhodnutím nelze bez dalšího úspěšně spojovat odpovědnost vedlejší účastnice za stěžovatelem tvrzenou škodu.
5. Stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku obvodního soudu odvoláním, ve kterém mimo jiným tvrdil, že "vlivem nezákonného rozhodnutí" krajského soudu o výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku neobdržel částku podle rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, a tím mu vznikl nárok vymáhat tuto částku po státu. Promlčecí lhůta v nyní posuzované věci počala běžet od okamžiku nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018, tj. ode dne 4. 7. 2018. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že změnil výši nákladů řízení, a ve zbylé části, včetně věci samé, jej potvrdil.
Sám stěžovatel v odvolání uvedl, že se o škodě dozvěděl dne 20. 9. 1999; to odpovídá i jeho procesnímu postupu, kdy se žalované částky domáhal u okresního soudu. Nárok na náhradu škody odpovídající této částce potom uplatnil až dne 11. 6. 2015, kdy promlčecí lhůta uplynula. Námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí neodporuje dobrým mravům, neboť se stěžovatel domohl nároku v jiném soudním řízení, avšak exekuční titul nenavrhl k vykonání. Šlo proto o nárok, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení.
1. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil dovoláním, ve kterém mimo jiným uvedl, že odvolací řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; městský soud "se při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ... a Ústavního soudu". Dále stěžovatel namítl nezákonnost výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku provedeného krajským soudem. Stěžovatel v dovolání také uvedl, že napadený rozsudek městského soudu odporuje Ústavním soudem a Nejvyšším soudem akcentované zásadě ochrany důvěry jednotlivců v právo.
K tomu uvedl několik rozhodnutí Ústavního soudu. Z těchto důvodů, se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhá zaplacení v žalobě uvedené částky. Nejde však o náhradu škody, "jak před prvním rozhodnutím [obvodního soudu] tvrdil [stěžovatel], byť se [stěžovatel] cítí být poškozen tím, že mu veškeré jeho peníze [vedlejší účastnicí] vráceny nebyly". "Škoda" přitom vznikla až dne 4. 7. 2018, po zániku družstva ČNZ. Konečně stěžovatel tvrdil, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04
(N 171/38 SbNU 367); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, a zčásti proto, že jej neshledal přípustným. Dovolání stěžovatele postrádá obligatorní náležitosti u tvrzení o odchýlení se od zásady ochrany důvěry jednotlivců v právo, neboť neobsahovalo konkrétní argumentaci, jak se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a u tvrzení, že žalobou uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť u něj stěžovatel nevymezil právní otázku, natož předpoklady přípustnosti dovolání.
Šlo-li o tvrzení, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Hlavním ani přímým úmyslem vedlejší účastnice nebylo poškodit stěžovatele, stěžovateli nic nebránilo žalobou uplatňovaný nárok vůči státu uplatnit během promlčecí lhůty a zamítnutí posuzovaného nároku pro jeho zánik na základě důvodně vznesené námitky promlčení není pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdým postihem. Spojuje-li stěžovatel v dovolání vznik uplatněné škody s nezákonným postupem krajského soudu, nebyl takový nárok předmětem předcházejícího řízení; jde o nepřípustnou novotu.
1. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s odmítnutím části svého dovolání pro vady, když není pravdou, že postrádalo obligatorní náležitosti. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že výmaz družstva ČNZ z obchodního rejstříku krajským soudem je nezákonný. Na vadný postup krajského soudu přitom stěžovatel upozornil již v řízení před obvodním soudem v replice (sub 3), nejde proto o nepřípustné novoty. Tvrdil-li stěžovatel další skutečnosti nebo navrhoval další důkazy, šlo o "duplicitní zvýraznění důkazů" před vydáním napadeného rozsudku obvodního soudu. Zatřetí stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně počítají počátek promlčecí lhůty od vzniku škody, přestože žádná škoda nevznikla; šlo o bezdůvodné obohacení družstva ČNZ, jak se podává z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Obecné soudy chybně v napadených rozhodnutích operují s tím, že stěžovateli vznikla škoda. Nadto družstvo ČNZ odečetlo "uhrazovací povinnost" stěžovatele až dne 30. 10. 1999, nikoli dne 20. 9. 1999, jak tvrdí obecné soudy. Stěžovatel konečně tvrdí, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 11. 6. 2015.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Uvedené se neuplatní u ústavní stížnosti, směřovala-li proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu v těch částech, proti kterým stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady (sub 7). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo jeho obligatorní náležitosti (sub 12), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 větu za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by nebylo podáno. Za takové situace pak nelze ústavní stížnost v uvedené části považovat za přípustnou.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci se Ústavní soud nejprve zaměřil na tvrzení stěžovatele uvedené shora zaprvé (sub 8), neboť na něm mimo jiným závisí rozsah věcného přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí (sub 9). Obecně platí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu); konkrétně jde o diformitu, chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)]. K problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existuje četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která je způsobilá poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Uvedené odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, č. 32610/07).
3. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, z dovolání stěžovatele je patrné, že v části, ve které je Nejvyšší soud odmítl pro vady (sub 7), postrádá obligatorní náležitosti dovolání (srov. sub 6). Šlo-li o tvrzení nerespektování zásady ochrany důvěry jednotlivců v právo, dovolání stěžovatele sice obsahuje řadu odkazů na judikaturu Ústavního soudu, avšak stěžovatel v tomto směru nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí městského soudu spočívat a při jejímž řešení se měl uvedený soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Jde-li o tvrzení, že žalobou uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, rovněž je z dovolání stěžovatele patrné, že k tomu nevymezil žádnou právní otázku. Nejvyšší soud proto nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatele v tomto rozsahu (částečně) pro vady spočívající v nevymezení obligatorních náležitostí dovolání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zadruhé (sub 8) tvrdí, že předmětem jeho žaloby byl i nezákonný postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku, na což obecné soudy nereagovaly. K tomu je třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že občanské soudní řízení sporné ovládá zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 385/15 (N 206/79 SbNU 353)]. Další významnou zásadou sporného řízení je zásada dispoziční, která spočívá v možnosti procesních stran (především žalobce) disponovat řízením, a proto procesní iniciativu svěřuje jim, a nikoli soudu. Žalobce tedy podáním žaloby určuje, kdy je řízení zahájeno a v průběhu řízení disponuje předmětem řízení, který může měnit. Je to rovněž žalobce, kdo ve sporném řízení jako jeho pán (dominus litis) procesními úkony určuje, co bude jeho předmětem. Toto právo uplatňuje již samotným podáním žaloby, v níž svými skutkovými tvrzeními a formulací žalobního petitu předmět řízení vymezí [srov. např. bod 5 nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769)].
5. Jak se podává z vyžádaného spisu obvodního soudu, lze stěžovateli přisvědčit, že již v řízení před obvodním soudem tvrdil, že postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ považuje za nezákonný a za důvod, proč se nemůže domoci povinnosti uložené družstvu ČNZ pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 6. 2018. Přitom však stěžovatel v žalobě označil za žalovanou vedlejší účastnici, neboť v žalobě tvrdil, že příčinou celého jeho problému byl postup družstva ČNZ a nuceného správce jmenovaného Úřadem. Na takové argumentaci setrval jak v řízení před obvodním soudem, tak v navazujícím řízení, byť i v dalších fázích řízení stěžovatel rovněž poukázal na nezákonný postup krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Jak se proto podává ze spisového materiálu, v průběhu řízení se argumentace stěžovatele měnila a byla vnitřně rozporná.
6. Pro Ústavní soud je rozhodné, že obvodnímu soudu neunikly rozpory v tvrzeních stěžovatele, a proto v řízení (při ústním jednání) aktivně zjišťoval, jaké skutečnosti stěžovatel považuje za rozhodné pro uplatnění jeho nároku. Obvodní soud rovněž přistoupil k poučení stěžovatele podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (byť později žalobu stěžovatele nezamítl pro neusnesení břemene tvrzení a břemene důkazního). Přesto stěžovatel opakovaně a výslovně trval na tom, že nezákonného úředního postupu, na kterém spočívá podaná žaloba, se dopustil nucený správce v roce 1999 (sub 3). Nelze proto důvodně vyčítat obvodnímu soudu, jakož i městskému soudu a Nejvyššímu soudu, že se v předcházejícím řízení nesoustředily na případná pochybení krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku. Z kontextu tvrzení stěžovatele (jako "pána sporného řízení") vznesených v řízení před obvodním soudem nelze učinit závěr, že takovou povinnost měly; bylo legitimní považovat tvrzení o chybném postupu krajského soudu u výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku za okrajová. Taková procesní situace je výhradně důsledkem zvolené procesní strategie stěžovatele, jenž sám označil za rozhodná tvrzení pochybení nuceného správce, a to jak již v žalobě, tak i dále v průběhu řízení před obvodním soudem. Postup obvodního soudu spočívající ve snaze překonat rozpory v argumentaci stěžovatele je naopak důkazem, že se stěžovateli dostalo náležitého poučení o jeho procesních právech; úlohou soudu v občanském soudním řízení sporném však není namísto žalobce domýšlet jeho tvrzení tak, aby byl ve věci úspěšný. Obecné soudy proto nepochybily, nezabývaly-li se tvrzeným nezákonným postupem krajského soudu při výmazu družstva ČNZ z obchodního rejstříku.
7. Jde-li o tvrzení stěžovatele uvedená shora zatřetí (sub 8), jsou tzv. materiálně nepřípustná, a Ústavní soud se jimi za dané procesní situace zabývat nemůže. Institut ústavní stížnosti je spojen se zásadou subsidiarity; podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele byly vyčerpány. Ústavní soud mimoto ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kromě "formálního vyčerpání" prostředků nápravy je nadto třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885) či usnesení ze dne 6. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2582/19 ].
8. V podmínkách posuzované věci je z dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatele patrné, že u námitek uvedených shora zatřetí stěžovatel nedal Nejvyššímu soudu možnost se k nim věcně vyjádřit, neboť u nich řádně nevymezil obligatorní náležitosti dovolání. Jediným zbývajícím aspektem věci samé, kterým se Ústavní soud na podkladě podané ústavní stížnosti může zabývat, je posouzení oprávněnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí; tuto problematiku však stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí a ničeho k ní nenamítá. Tvrzení o tom, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 11. 6. 2015, svědčí o vnitřní rozpornosti argumentace stěžovatele. Spojuje-li stěžovatel, jak sám tvrdí, vznik škody s nezákonným postupem krajského soudu v roce 2018, stěží mohl totožný nárok řádně uplatnit již v roce 2015.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona (sub 9 in fine), a proto ústavní stížnost z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu