Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Veroniky Gembalové, zastoupené obecným zmocněncem Přemyslem Peterem Plflegrem, oba zastoupeni JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 15 Co 66/2013-106 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2012 č. j. 19 C 45/2012-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud poukázal na to, že byt není bytovou jednotkou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, neboť (bytové) jednotky nebyly vlastníkem v předmětné bytové nemovitosti definovány a zapsány do katastru nemovitostí. Vlastnictví bylo převedeno k celé nemovitosti, při kterém není nájemcům bytů poskytována specifická ochrana, a tito nemohou právně uplatňovat vůči vlastníkovi bytového domu požadavek, aby jim byly byty převedeny do vlastnictví; to znamená, že § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., který upravuje pouze ty případy, kdy je předmětem převodu vlastnictví k bytu, se na souzenou věc nevztahuje.
Soud prvého stupně proto současně poukázal na to, že pro řízení v souzené věci není důležité, zda vláda v roce 2004 zveřejnila informace o prodeji akcií OKD, a. s., dalšímu majiteli, dále že stěžovatelčina argumentace zákonným opatřením č. 364/1990 Sb. není na místě, neboť zakladatelem státního podniku OKD byl stát a ten podle § 1 odst. 2 citovaného opatření mohl povolit uzavření smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž měl státní podnik právo hospodaření. Obvodní soud v této souvislosti zdůraznil, že v tomto postupu v roce 1990 nelze pramen tvrzené škody stěžovatelky vůbec spatřovat, neboť nájemní smlouvu o předmětném bytě uzavřela se společností OKD, a.
s., (a nikoliv již s privatizovanou společností OKD, s. p.) až v roce 1999; tím měl obvodní soud současně za vyvrácené tvrzení stěžovatelky, že se o privatizaci OKD, s. p., dozvěděla až v roce 2010. Soud prvého stupně dále poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž se odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem uplatní pouze tam, kde jde o výkon veřejné moci; v případě postupu státu jako vlastníka nelze zvažovat jeho odpovědnost za případnou újmou vzniklou podle zákona č. 82/1998 Sb. či zákona č. 58/1969 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 312/2005). Obvodní soud při této příležitosti poukázal na to, že je mu z úřední povinnosti právní situace nájemců, kteří jsou v obdobném postavení jako stěžovatelka, známa. Připomněl další právní vývoj v této záležitosti a zdůraznil, že rozbor příčin situace stěžovatelky (a dalších nájemců) přesahuje rámec odůvodnění tohoto rozsudku, který s ohledem na žalobní návrh stěžovatelky vedl k závěru o tom, že jí škoda v tomto ohledu nevznikla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2013 č. j. 15 Co 66/2013-106 rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává; žalovanému nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvého stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav, nepochybil při jeho právním posouzení (stát vystupující jako vlastník, stát vystupující jako zakladatel státního podniku, v případě bytu se nejedná o bytovou jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb.) a poukázal na to, že odůvodnění jeho rozsudku je správné, přiléhavé a také odůvodňující neprovedení dalších důkazů pro jejich nadbytečnost.
Odvolací soud závěrem poukázal na to, že prvostupňový soud ve výroku o nákladech řízení sice správně aplikoval § 150 o. s. ř., avšak on sám je toho názoru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele (věk, sociální postavení a pochopitelná laická neznalost některých minuciózních pojmových rozdílů, jež stěžovatelce nelze přičítat k tíži), které jej vedou k oběma rozhodnutím týkajícím se nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí civilních soudů dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Konstatuje, že se soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazem na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. S ohledem na námitky, jež stěžovatel uplatňoval v jednotlivých opravných prostředcích a především v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků civilních soudů v dalším odkázat.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
Civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uváděné jasné a jednoznačné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - kterou zde Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvodu měnit - se argumentace stěžovatelky s posouzením procesní a věcné stránky souzené věci ze strany civilních soudů míjí a více nebo méně vědomě ji nechce aprobovat.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její vícekrát opakovanou argumentaci, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěními soudních orgánů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Civilní soudy odůvodnily, proč nebylo možné za situace předestřené žalobním návrhem stěžovatelky žalobě vyhovět. Srozumitelně a jasně také uvedly důvody, které je k jejich závěrům vedly, a Ústavní soud dodává, že (s ohledem na právní úpravu a dosavadní judikaturu) dokonce vést musely. Oba soudy (Obvodní soud pro Prahu 1 především) pro úplnost či nad rámec odůvodnění také připomněly znalost právní situace nájemců, kteří jsou v obdobném postavení jako stěžovatelka; předmět řízení vymezený v žalobním návrhu stěžovatelky, jeho právní úpravu a následně ani rozhodnutí soudů v souzené věci však nemohou řešit či nahradit řešení stěžovatelkou popisované situace její vlastní a také ostatních nájemců.
Odkaz na porušení principu rovnosti je proto v souzené věci zástupný, účelový a pro stěžovatelku neproduktivní. Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu