Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Chalupy, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kuzina 169, Drnovice, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 23 Cm 21/2014-46 ze dne 28. srpna 2014 a č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Ústavní soud zjistil, že v řízení o zaplacení směnky, ve kterém se Česká spořitelna, a.s. (dále jen "žalobkyně") domáhala na žalovaných 1. BB MAT s.r.o. (dále jen "1. žalovaná"), 2. Vladimíru Burianovi (dále jen "2. žalovaný") a 3. stěžovateli, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 5.802.013,- Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze (dále jen "soud") usnesením č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014 rozhodl, že řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému soudem dne 14. února 2014, č. j. 23 Cm 21/2014-14 se vylučuje podle ust. § 112 odst. 2 o.s.ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí. Námitky 1. žalované a stěžovatele proti tomuto rozhodnutí soud usnesením č. j. 23 Cm 21/2014-41 ze dne 4. srpna 2014 vzhledem k tomu, že tyto námitky proti němu nebyly shledány důvodnými, podle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. za použití ust. § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. potvrdil.
4. Stěžovateli podle ústavní stížnosti nezbylo než si domyslet, že řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele soud vyloučil k samostatnému projednání zřejmě proto, že 2. žalovanému se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit a k vyloučení k samostatnému projednání a rozhodnutí tedy došlo z důvodů na straně tohoto účastníka a vůči němu tedy bude věc projednána samostatně. Stěžovatel uvádí, že ve svých námitkách proti prvnímu z napadených usnesení zdůrazňoval, že 2. žalovaný však byl v 1. žalované činný v době, kdy vznikly důvody pro kauzální obranu proti uplatnění směnky a že dokazování, které proběhne v řízení, ve kterém bude na straně žalované pouze 2.
žalovaný, je zásadní pro rozhodnutí v řízení, ve kterém bude na straně žalované 1. žalovaná a stěžovatel. Vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí tak podle stěžovatele porušuje zásadu hospodárnosti řízení, když dokazování bude nutné vést v obou vyloučených věcech v podstatě totožné a jednoznačně tak dojde k prodloužení řízení a není výhodné samostatné projednání věcí.
5. Dle přesvědčení stěžovatele v projednávané věci nenastala ani jedna ze skutečností předpokládaných ust. § 112 odst. 2 o.s.ř. pro vyloučení věci k samostatnému řízení a v jeho věci k vyloučení věci k samostatnému projednání došlo pouze z toho důvodu, že se soudu nezdařilo doručení písemností jednomu ze žalovaných. Z takového důvodu však podle stěžovatele vyloučit věc k samostatnému projednání dle ust. §112 odst. 2 o.s.ř. nelze a tento postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces i s čl. 95 Ústavy.
7. Za soud zaslal vyjádření soudce JUDr. Peter Trebatický. Uvedl, že vzhledem k tomu, že 2. žalovanému se směnečný platební rozkaz nepodařilo doručit, byl tento vůči 2. žalovanému zrušen a předmětem řízení tak nadále zůstává jednak nárok žalobkyně vůči 2. žalovanému na zaplacení předmětné směnky, jednak námitky 1. žalované a jednak námitky stěžovatele proti ve věci vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Samostatné pasivní společenství žalovaných v řízení dané zájmem na procesní ekonomii pozbylo podle vyjádření svého smyslu, neboť nejenže předmět řízení ve vztahu vůči 1. žalované a stěžovateli je zcela odlišný od předmětu řízení ve vztahu ke 2. žalovanému, ale tato řízení jsou ovládána zcela odlišnými a v některých částech dokonce vzájemně neslučitelnými procesními pravidly. Projednání všech třech věcí v jenom řízení není proto nadále vhodné, a proto soud rozhodl o vyloučení řízení o námitkách 1. žalované a řízení o námitkách stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž tento postup odůvodnil poukazem na ust. § 112 odst. 2 o.s.ř.
8. Jádrem předmětné ústavní stížnosti je podle vyjádření nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu o nevhodnosti vedení společného řízení o nároku na zaplacení směnky a o námitkách žalovaných proti rozhodnutí, jímž jim povinnost směnku zaplatit již byla uložena. Stěžovatel podle soudu ve své podstatě požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí, avšak Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy i dle jeho judikatury povolán k ochraně ústavnosti a nikoliv "běžné zákonnosti" a nepřísluší mu přezkum správnosti aplikace "jednoduchého" práva, ledaže by shledal porušení některých ústavních kautel, které, jakožto regulativní ideje, determinují normy jednoduchého práva, v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) či v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus). Z judikatury Ústavního soudu podle vyjádření také plyne, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možně interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se však v dané věci podle soudu evidentně nejedná.
9. K argumentům, jimiž je ústavní stížnost odůvodněna, uvedl soud, že představa stěžovatele o dalším průběhu řízení je zcela mylná. Argumentuje-li tím, že důkazní řízení bude vedeno stejným způsobem v řízení o námitkách 1. žalované a stěžovatele jako v řízení vůči 2. žalovanému, opomíjí, podle vyjádření, že 2. žalovaný dosud provedení žádných důkazů nenavrhl a že vůči stěžovateli v řízení již nebude jednáno o jeho povinnosti směnku zaplatit, ale výlučně o důvodnosti jím uplatněných námitek proti povinnosti, která mu již uložena byla. Polemizuje-li pak podle vyjádření stěžovatel o věcné správnosti napadených rozhodnutí, ústavní stížnost by neměla být prostředkem, který by mu měl umožnit obcházet zákon v tom směru, že proti rozhodnutí soudu o vhodnosti či nevhodnosti vedení společného řízení o několika různých věcech ve smyslu ust. § 112 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné. Dovozuje-li stěžovatel v odůvodnění své stížnosti ze skutečnosti, že projednání jeho námitek bylo vyloučeno k samotnému řízení, závěr, že byla porušena jeho v ústavní stížnosti citovaná práva, není toto jeho odůvodnění stížnosti podle soudu opodstatněné. Závěrem soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
10. Vyjádření k ústavní stížnosti od vedlejších účastníků řízení Ústavní soud neobdržel.
11. Vyjádření soudu bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten Ústavnímu soudu repliku nezaslal.
13. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jak přiléhavě rozvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti soud. Postup v soudním řízení, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
14. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas stěžovatele s názorem a postupem obecného soudu, dle kterého v řízení o zaplacení směnky za situace, kdy proti dvěma ze tří žalovaných existuje vydaný směnečný platební rozkaz, proti němuž tito včas podali námitky, a kdy proti třetímu ze žalovaných byl směnečný platební rozkaz zrušen, se nehodí vést společné řízení, nýbrž se hodí vést zvlášť řízení o směnečných námitkách dvou žalovaných a zvlášť řízení proti žalovanému, vůči kterému byl směnečný platební rozkaz zrušen. Ačkoli stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí, vedly k němu soud v projednávané věci racionální důvody a Ústavní soud jej nepovažuje za svévolný, přepjatě formalistický či jinak vybočující z mezí práva na spravedlivý proces. Soud sice důvody pro vyloučení řízení o námitkách stěžovatele a 1. žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu k samostatnému projednání neuvedl v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích a sdělil je až ve vyjádření k ústavní stížnosti, avšak to mu umožňuje ust. § 169 odst. 2 o.s.ř., dle kterého není třeba uvedená usnesení odůvodňovat. Ústavní soud neshledal ani v této skutečnosti důvod, pro který by využití tohoto ustanovení v takovémto případě bylo protiústavním.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než podle ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 13. ledna 2015
´
Tomáš Lichovník v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu