Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. září 2024 č. j. MV-115774-4/SO-2024 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení Plzeňský kraj, ze dne 13. června 2024 č. j. OAM-2437-12/ST-2024, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení Plzeňský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením (dle petitu ústavní stížnosti), že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytového správního řízení Plzeňský kraj (dále jen "ministerstvo"), v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělilo stěžovateli vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. Neudělení víza odůvodnilo zjištěním, že stěžovatel nesplňuje podmínku trestní zachovalosti [§ 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců")] a že neuhradil pokutu vzniklou v souvislosti s řízením vedeným podle tohoto zákona [§ 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců]. V odůvodnění ministerstvo popsalo zjištění o 7 záznamech ve výpisu z evidence Rejstříku trestů, nezaplacení pokuty za přestupek a zrušení trvalého pobytu v České republice k 12. 9. 2022.
3. Stěžovatel podle zákona o pobytu cizinců požádal o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") nově posoudila důvody neudělení dlouhodobého víza, ztotožnila se se závěrem ministerstva, že stěžovatel není ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců osobou trestně zachovalou, neboť se dopustil opakované trestné činnosti, za které byl opakovaně nepodmíněně odsouzen, a dospěl k závěru, že rozhodnutí je přiměřené, a to i s ohledem na rodinné vazby a soukromý život stěžovatele na území. Z tohoto důvodu a po zjištění, že stěžovatel pokutu za přestupek uhradil, komise napadeným rozhodnutím žádosti stěžovatele nevyhověla, protože stěžovatel nesplňuje podmínku trestní zachovalosti.
4. Stěžovatel, kromě tvrzení o zásahu do práva na soukromý a rodinný život, namítá, že napadenými rozhodnutími je tlačen k návratu na Ukrajinu, což zakládá potenciální zásah do práva na ochranu života a zdraví v rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 31 věty první Listiny. Připomíná, že na území České republiky pobývá již 24 let (tj. od dvou let věku), pobývají zde i oba jeho rodiče a babička, má zde snoubenku, neumí mluvit ukrajinsky, neumí číst azbuku ani psát v ukrajinském jazyce, jeho vztah k zemi původu je více než narušený, je prakticky neexistující.
5. Podle stěžovatele jsou v jeho věci uplatnitelné judikaturní závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle nichž bylo vyhoštění cizince v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Stěžovatel připomíná, že na území České republiky se nachází bez pobytového oprávnění a rozhodnutí o správním vyhoštění by pro něj představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života v rozporu s čl. 8 Úmluvy a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Komise se podle něj zabývala přiměřeností neudělení dlouhodobého víza v nedostatečném rozsahu, což je důsledkem skutečnosti, že rozhodování o udělování dlouhodobých víz je vyloučeno ze soudního přezkumu. Komise dezinterpretovala konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu na pouhý zájem na tom být v kontaktu se svými rodinnými příslušníky, zcela pominula, že stěžovatel je prakticky více Čech než Ukrajinec a je bezpochyby trvale usazeným cizincem ve světle odkazované judikatury ESLP. Je přesvědčen, že pokud by napadená rozhodnutí byla přezkoumána soudy ve správním soudnictví, nemohla by uspět už jen proto, že nebyla zohledněna všechna tzv. ünerovská kritéria.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je takový výklad právních norem, který se jeví jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Důsledky rozhodování o neudělení víza, ev. o neprodloužení víza, ve vazbě na základní práva Ústavní soud ve své praxi již posuzoval. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí vycházejí z poznatku, že na udělení víza (a rovněž na prodloužení doby platnosti víza) není právní nárok, přičemž Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje [nález ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93
(N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), usnesení ze dne 13. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 85/04
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] a opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 99/04
, ze dne 23. 6. 2004
sp. zn. III. ÚS 219/04
(U 39/33 SbNU 591) nebo ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 260/04
]. Na udělení dlouhodobého víza není podle výslovného znění § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců právní nárok. Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá právo cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům, a to čl. 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit [nález ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 10/08
(N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb), bod 117.]. Na opakovaném závěru, že rozhodnutím o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, Ústavní soud setrval [nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11
(N 86/65 SbNU 161); 234/2012 Sb.]. Není-li dáno ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů (a to ani tehdy, že by nebyl dán žádný z důvodů pro jeho neudělení), postupuje Ústavní soud při přezkumu řízení o udělení víza nanejvýš zdrženlivě (usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 4064/18
).
10. Aktuální právní úprava vychází z koncepce, že poskytnutí souhlasu s pobytem cizince na území České republiky je výkonem diskreční moci státu, tudíž není dáno právo cizince na pobyt na území České republiky, resp. na povolení k pobytu. Z právního řádu nelze dovodit takové subjektivní (hmotné) právo stěžovatele. Případný zásah Ústavního soudu by mohl tak mít vliv pouze na dílčí nedostatky správního řízení, neposkytl by však v konečném důsledku ochranu základních práv a svobod stěžovatele, která, jak již bylo konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena.
11. V posuzované věci stěžovatel podal žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně akcentována jedna z podmínek pro udělení dlouhodobého víza, tj. skutečnost, že cizinec je osobou trestně zachovalou. Podle § 174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se za trestně zachovalého pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu. Ministerstvo i komise konstatovaly, že stěžovatel má v Rejstříku trestů 7 záznamů o spáchaném trestném činu, konstatovaly, že mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu, a uzavřely, že rozhodnutí je přiměřené s ohledem na rodinné vazby a soukromý život stěžovatele i v kontextu aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině.
12. Ústavní soud zjistil, že způsob, jakým ministerstvo a komise odůvodnily závěr, že u stěžovatele není důvod pro udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území, není svévolný či extrémní, příp. excesivní, neboť má racionální základnu, je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
13. Na základě zjištění, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu