K právu obětí nacistické perzekuce na odškodnění
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. července 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem AK v B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1996, čj. 1 A 93/95-11, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České správy sociálního zabezpečení v Praze, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1996, čj. 1 A 93/95-11, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714 420, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., stěžovatel v podstatě uvádí, že z ustanovení § 3 písm. d) citovaného zákona nelze dovodit, že k úmrtí postiženého občana, kterým byl jeho otec jako československý politický vězeň, muselo dojít v době do 4.
5. 1945, stejně jako ani to, že k úmrtí vězně muselo dojíti v době, kdy tento koncentrační tábor byl ještě pod nacistickou správou. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo jeho ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Vrchní soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. J. N. ze dne 10. 6. 1997 poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení v Praze se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu č. 420 714 420 České správy sociálního zabezpečení v Praze, jakož i spisu 1 A 93/95 Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714 420, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb. V důvodech tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podle ustanovení § 2 zákona č. 217/1994 Sb. je postiženým občanem pro účely tohoto zákona občan, který je československým politickým vězněm podle § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Tato podmínka není však v projednávané věci splněna, neboť stěžovatelův otec zemřel 18.
5. 1945, tedy po 5. 5. 1945. Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval o opravném prostředku stěžovatele, uvedené rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že stěžovatelův otec ke dni úmrtí 18. 5. 1945 již neměl postavení československého politického vězně. Jak se v těchto důvodech dále uvádí, jakkoli smrt stěžovatelova otce nastala v důsledku věznění a onemocnění v koncentračním táboře, nebyl tento tábor v den jeho úmrtí již pod nacistickou správou. Otázkou vztahu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č.
77/1995 Sb., a ustanovení § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, se Ústavní soud zabýval již ve věci sp. zn. Pl. ÚS 23/96, v níž dospěl k závěru, že datum 4. 5. 1945 uvedené v zákoně č. 255/1946 Sb. nelze vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb. Zatímco § 2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., se zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli násilně usmrceni v souvislosti se zatýkáním.
Myšlenka, že by postižený občan tento status pozbyl prodloužením svého věznění za hranici 4. 5. 1945, je absurdní a odporuje smyslu zákona. Jak Ústavní soud v uvedené věci dále uvádí, jestliže zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora ani dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5. 5. 1945 již nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. V projednávané věci bylo zjištěno, že stěžovatelův otec zemřel v koncentračním táboře Dachau dne 18.
5. 1945 na nemocničním bloku. Jakkoli v této době koncentrační tábor Dachau již nebyl pod nacistickou správou, není pochyb o tom, že stěžovatelův otec jej již nemohl opustiti a v něm také zemřel. Právě tuto nemožnost opuštění koncentračního tábora a úmrtí v něm považuje Ústavní soud za určující moment uvádějící potřebu aplikace úvodní preambule k zákonu č. 217/1994 Sb., kladoucí důraz na fakt neodčiněného historického bezpráví způsobeného obětem nacistické perzekuce. Podle názoru Ústavního soudu je tedy v projednávané věci naplněna skutková podstata uvedená v § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., a pokud vrchní soud dospěl k opačnému závěru, učinil tak v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy ČR a článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. července 1997