Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. N., zastoupené Mgr. Olgou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Slovanská 781, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 7. 2017, č. j. 36 Co 261/2016-620, a Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2016, č. j. 32 Nc 38001/2015-318, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a nezletilých M. Š., Z. Š. a dále D. Š., Svobody 279/6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud v Liberci svěřil rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 32 Nc 38001/2015-318, nezletilou M. do péče otce (výrok I.) a nezletilou Z. do péče matky - stěžovatelky (výrok II.). Nalézací soud dále uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilé M. částkou 500 Kč měsíčně (výrok III.) a otci na výživu nezletilé Z. částkou 3 000 Kč měsíčně (výrok IV.), rodičům upravil styk s nezletilými dětmi (výroky V., VI., VI. a IX.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).
Soud prvního stupně zjistil, že ze znaleckého zkoumání jednoznačně vyplynula neschopnost rodičů komunikovat a spolupracovat. Podle znalkyně mají rodiče nezletilých dětí mezi sebou napjatý vztah a jsou k sobě krajně nedůvěřiví - otec je sice schopný dohody, ale vadí mu nepřátelské zapojení matčiných příbuzných; naopak matka (stěžovatelka) odmítá jakoukoliv komunikační vstřícnost vůči otci. Podle znalkyně je vztah otce a nezletilé M. přirozený a oboustranně citlivý; nezletilá otce přijímala s důvěrou jako autoritu, ten o ni projevoval přiměřený, pečovatelský a láskyplný zájem.
K výchovným předpokladům matky uvedla znalkyně, že je závislá na své rodině, vztah k dětem má ochranitelsky majetnický a její výchovu zhodnotila jako liberální až laxní. Znalkyně zdůraznila, že matka není ochotná spolupracovat a respektovat kompetence druhého rodiče, její výchovné předpoklady zhodnotila jako ne příliš dobré. Rodiče nebyli schopni spolupracovat při péči o nezletilé děti, a především matka považovala všechny nabízené možnosti za nepřijatelné. Nalézací soud na základě výše uvedených zjištění uzavřel, že střídavá péče není za dané situace možná a zohlednil vhodné výchovné předpoklady otce společně s jeho zájmem o nezletilou M.; proto ji svěřil do otcovy výlučné péče a matce upravil široký styk.
Nezletilá Z. byla naopak vzhledem ke svému nízkému věku svěřena do výlučné péče matky a otci upraven široký rozsah styku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 36 Co 261/2016-620, a to tak, že obě nezletilé dcery svěřil do střídavé péče rodičů - v intervalu jednoho týdne (výrok I.), zvlášť upravil režim střídání péče pro období letních prázdnin a vánočních svátků (výroky II. a III.) a stanovil způsob předávání nezletilých dětí do péče druhého rodiče (výroky IV.
a V.). Výroky o výživě dětí odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok VI.). Odvolací soud uvedl, že oba rodiče v podstatě splňují předpoklady pro to, aby jim byly nezletilé děti svěřeny do péče; s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14 , uzavřel, že oba rodiče projevují o děti upřímný zájem a ani u jednoho z nich nebyly shledány okolnosti, pro které by byl z péče o děti vyloučen. V nejlepším zájmu nezletilých dětí tak je jejich svěření do střídavé péče obou rodičů - i s ohledem na skutečnost, že jejich bydliště se nachází ve stejném městě.
Vzhledem k trvajícímu sporu rodičů, upravil odvolací soud zvlášť péči i pro období letních prázdnin a vánočních svátků.
Proti napadeným rozsudkům se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na rovnou péči o dítě podle čl. 32 odst. 3 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelka má za to, že nalézací soud neprovedl řádně dokazování; zejména mu vytýká, že opomenul rozhodnout o vznesených důkazních návrzích - nevyslechl členy stěžovatelčiny rodiny a vycházel z písemného znaleckého posudku, aniž by předtím znalkyni vyslechl.
Obecným soudům celkově vytýká, že jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť podle stěžovatelky žádné důkazy neprokázaly schopnost otce "kvalifikované komunikace a kooperace s druhým rodičem nebo respekt k druhému rodiči." Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy odmítly veškeré důkazy, které byly v neprospěch otce a střídavé péče. Stěžovatelka tvrdí, že řízení bylo zatíženo průtahy, jelikož odvolací řízení trvalo celý rok jenom proto, že se čekalo na vyhotovení revizního znaleckého posudku, který nakonec nebyl v řízení ani použit, protože nesplňoval zákonné požadavky; stejnou vadou zatížil řízení svým kasačním zásahem odvolací soud. Stěžovatelka se rovněž dovolává práva dítěte na oba rodiče (rovnosti rodičovských práv matky a otce) podle čl.
32 odst. 3 Listiny. K tomu namítá, že obecné soudy stanovily nerovným způsobem péči o nezletilé děti v období vánoc, neboť matka má podle zvláštní úpravy právo na péči o děti pouze každý lichý rok ve dnech 24. a 25. prosince, zbývající vánoční dny bude mít děti v péči vždy otec, neboť na tyto dny připadá jeho "běžná" péče. Na závěr stěžovatelka uvádí, že ve věci nebyl sledován nejlepší zájem nezletilých dětí - obecné soudy měly opomenout zvážit jejich nízký věk a dopady změny péče. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal protokoly z jednání obecných soudů a vyjádření Okresního soudu v Liberci, který sdělil, že vzájemné vztahy rodičů vyplývaly výrazně z jejich projevů během nařízených jednání a byly také potvrzeny podrobným znaleckým posudkem; výslech členů rodiny matky byl proto nadbytečný.
Z čestných prohlášení členů otcovy rodiny mělo být zjištěno pouze to, že není v péči o nezletilé děti osamocený. Stěžovatelka ve své replice namítá, že z vyjádření nevyplývá, proč v dané věci nebyla vyslechnuta znalkyně a odmítnuty další důkazní návrhy. Dále stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí, aby členové její rodiny byli považováni za automaticky podjaté svědky; je přesvědčena, že obecné soudy soustavně upřednostňují otce. Ve věci se dále vyjádřil magistrát města Liberce - odbor sociální péče jakožto orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), který je s věcí dobře obeznámen.
Ve vyjádření uvedl, že ani opakovaným šetřením nebyly shledány v péči žádného z rodičů závažné nedostatky; totéž sdělila i mateřská a základní škola. Střídavá péče je realizována a není známo, že by některý z rodičů v péči selhával.
Stěžovatelka pouze subjektivně poukazuje na nedostatky v péči otce, v mezidobí podala nový návrh na zahájení řízení o svěření nezletilých do její výlučné péče a vydání předběžného opatření, neboť otec byl shledán vinným ze spáchání několika trestných činů. Tyto trestné činy však podle OSPOD a odůvodnění odsuzujících rozsudků byly důsledkem vypjaté situace mezi rodiči a trestná činnost otce nesměřovala proti nezletilým. Orgán sociálně právní ochrany dětí ve svém vyjádření jednoznačně zastal názor, že momentálně nejsou splněny podmínky pro změnu formy péče ani nařízení předběžného opatření.
V současné době oba rodiče se základní školou, kterou navštěvuje nezletilá M., spolupracují, o dění ve škole se zajímají a nezletilá je na výuku od obou rodičů připravena srovnatelně. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je částečně nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; ve zbytku je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ve vztahu k výroku VI. rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jím bylo rozhodnutí ohledně vyživovací povinnosti zrušeno a věc vrácena zpět nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto rozsahu řízení u obecných soudů dále probíhá a nebyly tak vyčerpány všechny procesní prostředky ochrany, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje - ústavní stížnost je proto částečně nepřípustná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl.
83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo. Projednávaná věc takovým případem není. Ohledně namítaného protiústavního zásahu do práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom, že nalézací soud opomenul některé důkazy, dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedenou vadou napadený proces netrpí. Opomenutými důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně ty, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení nezabýval.
Právo na spravedlivý proces neznamená, že bude bezpodmínečně proveden účastníkem navržený důkaz - k tomu srovnej např. nález ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02
. V nyní souzené věci stěžovatelka navrhla provést důkaz výslechem svědků (svých rodičů) i další důkazy - všechny tyto důkazní návrhy však byly v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. zamítnuty jako nadbytečné. Nalézací soud neopomenul o důkazních návrzích stěžovatelky rozhodnout a nezasáhl do jejího ústavního práva. Nalézacímu soudu lze částečně vytknout nedostatečné odůvodnění jeho procesního postupu, neboť bližší odůvodnění nadbytečnosti důkazů by přispělo k větší přesvědčivosti rozhodnutí; není to však důvod ke zrušení rozsudku. Ani ohledně námitek stěžovatelky ohledně extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit.
Zejména z vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí a písemného znaleckého posudku vyplynulo, že rodiče mají mezi sebou silný konflikt, vzájemně nejsou schopni vstřícné komunikace, přesto se jejich vztahy částečně zkonsolidovaly - natolik, aby mohla fungovat střídavá péče v zájmu nezletilých dětí. V řízení bylo zjištěno, že oba rodiče jsou způsobilí pečovat o nezletilé děti a vytvořit jim vhodné zázemí pro jejich výchovu; žádné provedené důkazy nejsou v rozporu s těmito pro věc zásadními skutkovými závěry.
Jestliže se znalkyně vyjádřila ke vhodnosti střídavé péče, pak jí toto hodnocení podle § 127 odst. 1 o. s. ř. nepřísluší, neboť nejde o odbornou skutkovou otázku, ale o otázku právní. Uvedené pochybení však není takové intenzity, aby odůvodnilo kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Z posudku znalkyně soud čerpal jiná pro věc relevantní zjištění; především je však rozsudek odvolacího soudu založen na skutkové otázce, k níž není třeba odborných znalostí. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že obecné soudy měly vyslechnout znalkyni v souladu s § 127 odst. 1 o.
s. ř., neboť znalecký posudek je důkazní prostředek, který je zásadně založen na prvku ústnosti a je právem účastníka řízení (až na výjimky) ústně konfrontovat ustanoveného znalce. S písemným posudkem se lze spokojit pouze v odůvodněných a výjimečných případech. Znalkyně hodnotila v tomto případě výchovné předpoklady obou rodičů pozitivně. Uvedená vada (nevyslechnutí znalkyně) nedosahuje ústavněprávní relevance, neboť dopad na výsledné rozhodnutí ve věci samé nemá. Vycházel-li soud ze zjištění, že rodiče bydlí v blízké vzdálenosti a mají předpoklady pro výchovu dětí na přibližně stejné úrovni - pak nejde o odbornou skutkovou otázku, naopak jde o zjištění učiněná i z jiných důkazů, než je znalecký posudek.
Stěžovatelka dále tvrdí, že řízení bylo zatíženo průtahy - a Ústavní soud jí v tom dává částečně zapravdu. Kdyby však Ústavní soud v důsledku namítaných průtahů napadené rozhodnutí zrušil, délka řízení by se tím jen prodloužila a konečné rozhodnutí oddálilo. V případě nesprávného úředního postupu svědčí stěžovatelce právo na náhradu škody - nemajetkové újmy, jak to předpokládá článek 36 odst. 3 Listiny a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Stěžovatelka se snaží zpochybnit vhodnost střídavé péče s ohledem na nejlepší zájem nezletilých dětí. V této argumentaci jí Ústavní soud nepřisvědčil, jelikož ve věci byly splněny předpoklady pro její nařízení (viz nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 ), navíc rodiče žijí 2 km od sebe a zvolená forma péče v zásadě naplňuje ideu, že dítě má právo na péči a styk s oběma rodiči ve stejném rozsahu. Nepochybným nejlepším zájmem dětí je, aby vyrůstaly ve stálém a klidném prostředí, které nebude ovlivněno sporem rodičů.
Napadené rozsudky mohou v tomto ohledu přinést do života nezletilých dětí potřebný pevný řád, čímž je naplněný jejich nejlepší zájem.
Navíc Ústavní soud zohlednil, že střídavá péče v současné době probíhá, rodiče i nezletilé děti se již novým podmínkám přizpůsobili a případná kasace rozhodnutí by neměla pozitivní účinky na poměry nezletilých. Orgán sociálně právní ochrany dětí opakovaně neshledal nedostatky v péči žádného z rodičů, oba nezletilou M. do školy řádně připravují a žádný z nich v péči neselhává. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že rodiče by měli upřít veškeré své úsilí k tomu, aby se situace v rozpadlé rodině zklidnila - jedině to bude v zájmu jejich nezletilých dětí. Zklidnění rozhodně nedocílí opakovaným podáváním návrhů všeho druhu, nebo dokonce pácháním trestné činnosti. Selhali-li rodiče jako partneři, neměli by své selhání přenášet na nezletilé děti. Střídavá péče sice není samospasitelná, ale v dané situaci, bydlí-li rodiče nedaleko od sebe a pečují-li o děti oba kvalitně, jsou pro ni vytvořeny dobré předpoklady; její režim (režim předávání dětí) lze navíc vhodně nastavit tak, aby byl kontakt mezi rodiči minimální, nejsou-li schopni jakékoliv komunikace, a byl její režim spravedlivě (rovnoměrně) upraven pro oba rodiče stejně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu