Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. července 2019 č. j. 31 To 296/2019-433 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. května 2019 č. j. 2 T 48/2014-424, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl v dané trestní věci uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že řídil motorové vozidlo, přestože k tomu pozbyl oprávnění. Podaný návrh byl již třetím návrhem na povolení obnovy řízení. Je založen na námitce, že stěžovatele neměl v rozhodné době zřízen tzv. PO BOX a nebylo mu tedy řádně doručeno rozhodnutí o tzv. vybodování. Okresní soud dospěl k závěru, že taková námitka je nedůvodná. Stěžovatel byl osobně přítomen jednání správního orgánu, který vydal uvedené rozhodnutí, a proti jeho postupu nevznesl žádné relevantní námitky. Rozhodnutí o tzv. vybodování bylo zasíláno na adresu, kterou měl správní orgán k dispozici. Stěžovatel s tímto orgánem komunikoval a uváděl totožnou adresu. Navržené důkazy nemohou na této skutečnosti nic změnit.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil s argumentací okresního soudu. Navíc doplnil, že v podstatě totožnou argumentaci uplatnil stěžovatel již v předchozím návrhu na povolení obnovy řízení.
4. Stěžovatel namítá, že o jeho stížnosti rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 1374/16 . Okresní soud přitom nepřípustně neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, takže obecné soudy porušily princip in dubio pro reo. Dle judikatury Nejvyššího soudu je u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí třeba zkoumat, zda je "mařené" rozhodnutí vykonatelné a zda není zatíženo vadami. Absence fikce doručení takovou vadou dle stěžovatele je. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku porušení jeho práv tím, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Takový postup je však ústavně konformní. Dřívější názor Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, byl pak překonán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 (č. 238/2018 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu je pak plně v souladu se závěry uvedenými v tomto stanovisku.
9. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatel toliko polemizuje se závěrem učiněným v napadených rozhodnutích o irelevanci stěžovatelem namítané skutečnosti (neexistence tzv. PO BOX), aniž se však jakkoliv konkrétně zabývá tím, jak se s touto námitkou vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy se touto námitkou dostatečně zabývaly a srozumitelně ozřejmily důvody její neopodstatněnosti v řízení o povolení obnovy řízení. Přitom neporušily žádný ústavní princip (např. zásadu in dubio pro reo). Jejich rozhodnutí nelze tedy cokoliv vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže návrhu stěžovatele na její přednostní projednání bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu