Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Aleny Burdové a Petra Burdy, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 22 Co 253/2021-79, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Kubizňáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal žalobou proti stěžovatelům zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu investic vložených do nemovité věci, kterou mu stěžovatelé darovali. Podáním ze dne 28. 7. 2021 vzal žalobu zpět, neboť v jiném soudním řízení byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelů na vrácení darované nemovité věci. Okresní soud usnesením ze dne 7. 9. 2021 č. j. 16 C 18/2021-64 řízení zastavil (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 59 822,40 Kč (II. a III. výrok) a rozhodl o navrácení soudního poplatku ve výši 120 000 Kč vedlejšímu účastníkovi (IV. výrok). Výroky o náhradě nákladů zdůvodnil aplikací § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastník podal žalobu dříve, než byla najisto postavena pasivní legitimace stěžovatelů.
3. Vedlejší účastník podal proti II. až IV. výroku usnesení okresního soudu odvolání, v němž namítal, že žalobu podal z opatrnosti, neboť stěžovatelé se v jiném soudním řízení, zahájeném v prosinci 2017, domáhali určení vlastnictví nemovité věci, přičemž nebylo zřejmé, kdy o jejich žalobě bude rozhodnuto. V nyní posuzované věci rovněž požádal o přerušení řízení, nebylo tedy podle jeho názoru třeba žádných úkonů stěžovatelů. K pasivní legitimaci stěžovatelů zdůraznil, že vlastnictví se nabývá ex tunc a nikoliv dnem právní moci rozsudku.
K zavinění zastavení řízení uvedl, že žalobu podal důvodně, neboť investice vynaložené na rekonstrukci darované nemovité věci stěžovatelé nepopírali a jejich dříve podaná žaloba byla zamítnuta. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve II. a III. výroku tak, že stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal, a IV. výrok potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že z procesního hlediska to byl vedlejší účastník, kdo zavinil zastavení řízení, avšak princip procesního výsledku nelze posuzovat pouze formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují důvody, pro které se žalobce domáhá plnění.
V posuzované věci bylo třeba přihlédnout k tomu, že nepodal-li by vedlejší účastník dřívější žalobu, tak by za současného vyhovění žalobě stěžovatelů v jiném soudním řízení došlo k promlčení jeho práva. Postupu vedlejšího účastníka proto nelze upřít legitimitu a rovněž racionalitu, neboť jeho obavy o promlčení práva byly namístě. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci, zejména její závislost a vázanost na věc projednávanou v jiném soudním řízení, měl krajský soud za to, že tyto širší souvislosti umožňují užití § 150 o.
s. ř. a z procesního hlediska v řízení před okresním soudem úspěšným stěžovatelům tak nepřiznat náhradu nákladů řízení v této fázi řízení jim vzniklých, kdy jiný postup by byl ryze formalistický a vůči vedlejšímu účastníkovi by vyvolal extrémní nespravedlnost, což by mělo za následek porušení základního práva na řádný proces.
4. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádějí, že "každý, kdo svým návrhem vstupuje do justiční soustavy, tak si musí být vědom, že svým návrhem vyvolává řízení nejen své, ale i protistrany". Toho si byl vědom i vedlejší účastník. Ke spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelé odkazují na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu (pozn.: jejich výčet doplnili v průběhu řízení o ústavní stížnosti), zejména na nálezy ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307), ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799), ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 665/21 , ze dne 2. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 109/10 (N 31/60 SbNU 385) a ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20 , z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení by mělo reflektovat průběh řízení, důvodnost zásahu do právní sféry ostatních účastníků i procesní zavinění nemožnosti zjištění, zda byl návrh podán důvodně. Stěžovatelé v závěru zdůrazňují, že jsou penalizováni za postup, který nebyli schopni ovlivnit. K tomu dodávají, že byl porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí, k němuž se ani nemohli vyjádřit.
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náhradu nákladů řízení, jejíž posouzení je integrální součástí soudního rozhodování. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve věci stěžovatelů učinit.
7. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení před okresním soudem. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že když některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady, byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z úpravy moderačního práva v § 150 o. s. ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Je tedy zřejmé, že přiznání náhrady nákladů zastaveného řízení i moderační právo jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že krajský soud nezpochybnil jejich tvrzení o procesním zavinění zastavení řízení vedlejším účastníkem a nevyhověl ani návrhu vedlejšího účastníka obsaženému v jím podaném odvolání, aby to byli stěžovatelé, komu bude uložena povinnost hradit náklady řízení. Důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení byly okolnosti zakládající užití moderačního práva zakotveného v § 150 o. s. ř. Tento postup stěžovatelé nijak nerozporují a v ústavní stížnosti mu nevěnují adekvátní pozornost.
9. Jde-li o naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, uvedených v § 150 o. s. ř., dostál krajský soud povinnosti řádně zdůvodnit své rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud se soustředil zejména na provázanost posuzované věci a věci rozhodované v jiném soudním řízení, jehož předmětem bylo vrácení darované nemovité věci. Postup vedlejšího účastníka byl vyhodnocen jako legitimní a racionální, a to zejména z časového hlediska, kdy hrozilo promlčení jeho práva na vrácení investovaných prostředků (srov. body 18. až 25. odůvodnění usnesení krajského soudu).
10. Dospěl-li krajský soud k závěru o nutnosti užití moderačního práva za účelem materiální korekce přepjatě formalistického přístupu k rozhodování o nákladech řízení a tento závěr řádně a podrobně zdůvodnil, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný. K námitce stěžovatelů (blíže nekonkretizované), že napadené usnesení bylo z důvodu nemožnosti vyjádřit se nepředvídatelné, Ústavní soud uzavírá, že krajský soud jejich vyjádření k odvolání (včetně doplnění) vzal v potaz (srov. bod 3. odůvodnění usnesení krajského soudu) a legitimitu a racionalitu postupu vedlejšího účastníka spočívající v opatrnosti řádně posoudil.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu