Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 7 Tdo 943/2022-278, usnesení Krajského osudu v Brně ze dne 12. května 2022 č. j. 7 To 99/2022-235 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. února 2022 č. j. 4 T 111/2021-204, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2022 č. j. 7 To 99/2022-235 bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v odcizení jízdního kola z automobilu, odcizení jízdního kola z bytového domu a poškození zámku dalšího automobilu.
6. Stěžovatel považuje za zvláštní, že se pachateli mělo v případě prvního útoku povést otevřít uzamčený automobil bez poškození zámku, zatímco u třetího útoku zámek poškodil. To vyvolává pochybnosti o totožnosti pachatele a o tom, zda byl prvý automobil skutečně uzamčen. Stěžovatel také není přesvědčen, že by z hlediska identifikace pachatele pro něj byla usvědčující výpověď svědka P., nebo kamerové záznamy, které jsou nízké kvality. V souvislosti se záznamy stěžovatel žádal o doplnění dokazování odborným vyjádřením, avšak nebylo mu vyhověno. To, že byla v domě nalezena jeho biologická stopa na nalezených kleštích, pak ještě nijak neprokazuje, že tyto kleště byly užity stěžovatelem při činu, který je mu kladen za vinu. Co se týče svědka P., stěžovatel namítá, že s ním nebyla provedena rekognice, nýbrž došlo k tomu, že Policie České republiky prohledala batoh, který předtím svědek P. strhl pachateli ze zad, našla v něm občanský průkaz stěžovatele, a dotázala se svědka, zda podobizna na průkazu odpovídá vzhledu osoby, které předtím strhl batoh.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatel předkládá argumentaci směřující především proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. To však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud neshledává žádných důvodů, které by měly vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Úlohou Ústavního soudu bezpochyby není hodnotit význam jednotlivých ve věci provedených důkazů, jako například zda lze věřit vyjádření svědka, že stěžovatele poznal, či o čem svědčí zajištěná biologická stopa stěžovatele. To je úlohou obecných soudů, které tak učinily a své závěry ve svých rozhodnutích odůvodnily. Skutkový stav se přitom jevil být zjištěn dostatečně a v takové situaci lze jistě odmítnout provedení dalších důkazů pro nadbytečnost. Co se týče rekognice, jde sice vskutku o procesní institut trestního řádu určený k tomu, aby svědek poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost, nicméně jeho zakotvení v trestním řádu neznamená, že by se bez jeho užití svědek nemohl k podobě pachatele nikterak procesně relevantně vyjádřit.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu