Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Ing. Vladimírou Čapkovou, advokátkou, sídlem Prešovská 337/6, Plzeň, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 11 Co 336, 337/2024-3473 a II., III., IV. a V. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. května 2024 č. j. 6 P 143/2023-3220, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. H. a nezletilé V. H., a nezletilé J. H., Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její zaručená práva čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva nezletilých vedlejších účastnic zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti (včetně doplnění) a jejích příloh se podává, že obecné soudy od roku 2016 opakovaně rozhodovaly o úpravě poměrů obou nezletilých a jejich rodičů (stěžovatelky a vedlejšího účastníka). Po rozchodu rodičů byly nezletilé předběžně vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") svěřeny do střídavé péče, rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") do výlučné péče matky, posléze je obvodní soud svěřil do péče otce, městský soud otcův návrh na změnu péče zamítl (ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu odmítl Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný). Koncem roku 2023 podala stěžovatelka k obvodnímu soudu návrh na nahrazení souhlasu otce se změnou školského zařízení, otec navrhl jeho zamítnutí a současně navrhl změnu výchovy obou nezletilých. Po provedeném dokazování obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce (I. výrok), nezletilou V. svěřil do péče otce, stěžovatelce uložil vyživovací povinnost (II. výrok), upravil běžný i prázdninový styk matky s nezletilou V. a její předávání (III. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost II. a III. výroku (IV. výrok), konstatoval změnu předchozí úpravy (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že nezletilá V. inklinuje k otci, stěžovatelka vyhrocuje vztahy ve škole, trvá na návrhu na zbavení rodičovské odpovědnosti otce, s otcem nekomunikuje, a přiklonil se k názoru kolizního opatrovníka. Na počátku roku 2024 podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice E. S. (dále jen "babička") návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti otce ve vztahu k nezletilým. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2024 č. j. 6 P 143/2023-3030 návrh zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že nejsou dány důvody pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti, ani k tomu, aby přistoupil k mírnějším zásahům.
3. Proti rozsudku ze dne 9. 4. 2024 podaly stěžovatelka a babička odvolání a proti druhému rozsudku podala odvolání stěžovatelka. Na základě těchto odvolání rozhodl městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví, kterým potvrdil rozsudek ze dne 9. 4. 2024 (I. výrok), protože ho shledal věcně správným, potvrdil také I., II., IV. a V. výrok (toliko s úpravou vyživovací povinnosti stěžovatelky) druhého rozsudku obvodního soudu, změnil III. výrok o styku stěžovatelky s nezletilou V. (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III.
výrok). V odůvodnění městský soud konstatoval, že obvodní soud správně shledal změnu poměrů odůvodňující změnu péče o nezletilou V., a nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že rozhodnutí o změně není v souladu se zájmem nezletilé. V této souvislosti aplikoval kritéria plynoucí z judikatury Ústavního soudu a zjistil, že první dvě kritéria (pokrevní pouto a zachování identity a rodinných vazeb dítěte) splňují otec i matka stejnou měrou, třetí a čtvrté hledisko (schopnost zajistit vývoj a potřeby dítěte a přání dítěte) vyznívá ve prospěch otce.
Změnu úpravy styku stěžovatelky s nezletilou V. odůvodnil zjištěními z doplněného dokazování, zejména skutečností, že stěžovatelka pokračovala v nepatřičném působení na dceru, a uzavřel, že je v jejím nejlepším zájmu stanovit styk v rozsahu jedné hodiny za dva týdny formou asistovaného styku.
4. Stěžovatelka považuje úpravu jejího styku s nezletilou V. za neadekvátní, navíc došlo k nežádoucímu rozdělení sourozenců. V další části ústavní stížnosti vznáší námitky proti průběhu a rozsahu dokazování, tvrdí, že její návrhy na doplnění dokazování (přibrání znalců z oboru psychologie a psychiatrie) nebyly akceptovány (jde o tzv. opomenuté důkazy) a uvádí konkrétní důvody pro zpracování nového znaleckého posudku, příp. doplnění znaleckého posudku z roku 2022. Posléze stěžovatelka připomíná, že řízení o návrhu otce na změnu výchovy nezletilé J. bylo obvodním soudem vyloučeno k samostatnému projednání a informuje o zpětvzetí návrhu.
5. Na základě výslovného přání stěžovatelky obsahuje VIII. část ústavní stížnosti podrobnosti o vztazích mezi rodiči (ev. babičkou) a nezletilými, jakož i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2105/18 a II. ÚS 3527/22 ), v nichž Ústavní soud potvrdil správnost postupu obecných soudů, které svěřily nezletilé do péče matky.
6. Na výslovný pokyn stěžovatelky doplnila její právní zástupkyně ústavní stížnost o skutečnosti, které nastaly po jejím podání. Tyto skutečnosti mají dokládat, že v současné době asistovaný styk stěžovatelky s nezletilou V. neprobíhá. Dále si stěžovatelka přála doplnit informaci o tom, že nová manželka otce nemá děti, a proto chce získat mladší nezletilou dceru, přičemž starší dcera vlivu otce a jeho nové manželky nepodléhá. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí obecných soudů tomu napomáhají a soudy svým postupem znemožňují stěžovatelce a nezletilé dceři V., aby se spolu stýkaly, čímž porušují jejich základní práva.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení celého III. výroku rozsudku obvodního soudu, není Ústavní soud příslušný k rozhodování o jeho neústavnosti v části, ve které byl změněn II. výrokem rozsudku městského soudu (není oprávněn rušit výrok, který byl změněn výrokem soudu vyššího stupně).
9. K tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv nezletilých (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny předpoklady vzhledem k předmětu řízení, neboť jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dcerám. Nezletilé v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupovány na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilé, o jejíž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženy do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
11. V souladu s uvedeným vymezením svého postavení Ústavní soud setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
12. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obvodního soudu a městského soudu učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, na jejichž základě byla nezletilá V. svěřena do péče otce. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky zpochybňují důvody, na nichž soudy založily napadené výroky, a ústavní stížnost tak představuje další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.
13. Ústavní soud shledal, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, jejich skutková zjištění a právní závěry jsou v nich jasně a srozumitelně vyloženy. Ústavní soud proto nezjistil v napadených výrocích a postupu předcházejícímu jejich vydání žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení stěžovatelčiných základních práv a mělo by vést k jejich zrušení. V souladu se svým postavením Ústavní soud proto toliko konstatuje, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování (viz str.
8 a násl. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 33. až 43. odůvodnění rozsudku městského soudu), z něhož soudy vyvodily adekvátní závěry, a to s akcentem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilé V. (viz zejména body 57. až 65. odůvodnění rozsudku městského soudu ohledně jejího svěření do péče otce a body 67. až 69. odůvodnění tohoto rozsudku ohledně změny úpravy styku stěžovatelky). Oba soudy tak dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21
(N 56/112 SbNU 9). Dále Ústavní soud dodává, že v řízení o ústavní stížnosti, jehož předmětem je posouzení případného zásahu napadených rozhodnutí do základních práv a svobod, nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po vydání těchto rozhodnutí.
14. S ohledem na uvedená zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení rozsudků v napadeném rozsahu, odmítl ve zbývající části ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu