Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2025 č. j. 6 A 99/2025-10, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Úřadu městské části Praha 22, sídlem Nové náměstí 1250/10, Praha 10 - Uhříněves, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka spočívajícím v tom, že vedlejší účastník vyrozuměním ze dne 28. 7. 2025 informoval partnerku stěžovatele, paní O. V., o odložení věci usnesením ze dne 28. 7. 2025 podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť se nepodařilo zjistit míru zavinění řidiče osobního vozidla za dopravní nehodu ze dne 4. 12. 2024, při níž byla paní O. V. zraněna.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), s odůvodněním, že jednání a postup vedlejšího účastníka spočívající ve vyrozumění o odložení věci ze dne 28. 7. 2025 nemůže být vzhledem ke své povaze zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud stěžovateli vysvětlil, že jej nevyzýval k úpravě žalobního petitu, případně ke změně žalobního typu, neboť i kdyby shora uvedené vyrozumění stěžovatel napadal žalobou proti rozhodnutí, bylo by nutné ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako návrh nepřípustný. Dále stěžovatele poučil o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost.
4. Stěžovatel vysvětluje, že nebyl z vážných omluvitelných časových důvodů schopen ve stanovené lhůtě (pouhých) dvou týdnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Správnímu soudu vytýká - stručně řečeno - že se nezabýval objektivní odpovědností řidiče vozidla za zranění chodce na přechodu. Nesouhlasí s odložením věci, neboť má za to, že správní orgán neprovedl řádné důkazní řízení.
5. Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
6. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
V posuzovaném případě je patrné, že stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu nepodal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu podle § 102 s. ř. s., ačkoli byl o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek městským soudem řádně poučen. Tento nedostatek ovšem brání tomu, aby se jeho věcí nyní zabýval Ústavní soud. Ústavní soud doplňuje, že lhůta pro podání kasační stížnosti je obdobně jako lhůta pro podání žaloby (§ 72 odst. 4 s. ř. s.) lhůtou zákonnou, proto je spojena s propadnými účinky - její nedodržení má za následek ztrátu možnosti provést s úspěchem daný procesní úkon (včasné podání kasační stížnosti).
Z charakteru této zákonné procesní lhůty plyne, že její zmeškání nelze prominout postupem podle § 40 odst. 5 s. ř. s. ani podle jiných procesních předpisů. V zákonem stanovené lhůtě je proto nutné podat přinejmenším blanketní kasační stížnost, z níž musí být minimálně zřejmé, kdo ji podává a proti jakému rozhodnutí krajského soudu směřuje. Ostatní náležitosti lze doplnit následně, případně až na základě výzvy soudu ve lhůtě podle § 106 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel této možnosti zjevně nevyužil.
7. Zároveň též nelze aplikovat výjimku z povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť výjimka ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti by měla být vykládána restriktivně. Ústavní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodnily postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž důvody k takovému postupu neuvádí ani sám stěžovatel, jenž se omezuje toliko na citaci tohoto zákonného ustanovení.
8. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nesplnil požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu. Povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu s tím, že k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k zastupování v konkrétním řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci již Ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady pro nadbytečnost nevyzýval.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka