Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou sídlem J.
V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č.j. 6 Tdo 719/2019-1143, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č.j. 4 To 181/2016-1052, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 10. 2015, č.j. 1 T 30/2010-964, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č.j. 4 To 181/2016-1052.
3. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č.j. 6 Tdo 719/2019-1143.
5. Upozorňuje na to, že okresní soud jej uznal vinným až poté, co jej předtím obžaloby dvakrát zprostil. V této souvislosti namítá, že okresní soud se v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku nijak nevypořádal s tím, že na základě shodné důkazní situace dospěl ke zcela odlišnému rozhodnutí a v rozsudku v tomto směru absentují jakékoli úvahy. Okresní soud podle něj postupoval v rozporu s § 264 odst. 1 trestního řádu, neboť neprovedl vyčerpávajícím způsobem dokazování a řízení tak zatížil procesní vadou. Toto pochybení nebránilo v rozhodnutí ani krajskému soudu, který se se závěry okresního soudu ztotožnil. Okresnímu soudu i krajskému soudu stěžovatel vytýká také to, že důkazy řádně nehodnotily a nepostupovaly dle § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Jejich rozhodnutí označuje za překvapivá, neboť podle něj nemají oporu v důkazním stavu věci a byla vydána v rozporu s procesními podmínkami stanovenými zákonem.
7. Jak bylo již v judikatuře Ústavního soudu mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
9. Kromě výše naznačených obecných východisek je pro posouzení ústavní stížnosti podstatné především to, že stěžovatel jejím prostřednictvím v zásadě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, aniž by jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se těmto námitkám věnovaly a řádně na ně v odůvodnění napadených rozhodnutí reagovaly, a aniž by v ústavní stížnosti formuloval argumentaci způsobilou závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost neobsahuje dokonce vůbec žádnou argumentaci).
10. Nesouhlasil-li stěžovatel s tím, že okresní soud nedoplnil v posledním hlavním líčení dokazování zcela podle pokynů krajského soudu a o jeho vině rozhodl na základě stejného skutkového stavu, za jakého jej předtím obžaloby zprostil, poukázal krajský soud na to, že v obou svých předchozích rozhodnutích, kterými původní zprošťující rozsudky okresního soudu zrušil, vytýkal okresnímu soudu především izolované, selektivní, nelogické a nepřesvědčivé hodnocení provedených důkazů. Jeho pokyny k doplnění dokazování však spíše deklarovaly další možnosti soudu pro případ, že by výsledky dosud provedeného dokazování nestačily ke spolehlivému a nezpochybnitelnému meritornímu rozhodnutí, než že by šlo o striktní příkaz k provedení dalších důkazů.
V této souvislosti krajský soud také rozvedl, proč neprovedení konkrétních důkazů v daném případě nelze považovat za vadu řízení (z provedeného dokazování bylo zřejmé, že výpovědi dalších osob nemohly zásadně přispět k objasnění skutku a ke zjištění, zda poškozený mohl disponovat finančními prostředky umožňujícími mu vyplácet obviněným jím uváděné částky, postačily výpisy z jeho bankovních účtů a nebylo tak třeba provádět dokazování účetnictvím společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl poškozený) a následně se zaobíral hodnocením jednotlivých provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a v kontextu dosavadního průběhu řízení (viz s.
14-19 rozsudku).
11. Také Nejvyšší soud vysvětlil, že samotnou skutečnost, že krajský soud považoval původní hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze považovat za závazný pokyn okresnímu soudu k tomu, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit. Současně konstatoval, že pakliže důkazní situace, tj. rozsah již provedeného dokazování, umožnila okresnímu soudu reagovat na konkrétní výhrady krajského soudu a řádně zjistit skutkový stav věci, pak neprovedení dokazování v rozsahu vymezeném v odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí krajského soudu sice zakládá porušení § 264 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je soud prvního stupně povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, avšak zmíněný postup okresního soudu za takového stavu věci nelze pokládat za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, pro kterou by bylo nezbytné odvoláním napadený rozsudek zrušit, když navíc nelze dospět k závěru, že by řízení jako celek bylo vůči stěžovateli nespravedlivé (podrobně viz s.
8-11 usnesení Nejvyššího soudu).
12. S těmito závěry se přitom ztotožňuje také Ústavní soud. Oproti tomu přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a hodnocení provedených důkazů Ústavní soud nesdílí, stejně jako nesdílí jeho přesvědčení o tom, že by napadená rozhodnutí byla překvapivá či nedostatečně odůvodněná. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, jednotlivé důkazy hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Uspokojivě přitom vysvětlily, proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily. Vypořádaly se také s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
13. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil a další přehodnocování těchto rozhodnutí pouze na základě nesouhlasné polemiky vedené stěžovatelem tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu