Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B - stav com s. r. o., sídlem Mostecká 1487, Duchcov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2022 č. j. 5 Afs 155/2021-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 18. 8. 2014 č. j. 1856847/14/2514-24803-505524 byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 vyšší o částku 760 570 Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 152 114 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodlo Odvolací finanční ředitelství [poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 15 Af 93/2015-57] rozhodnutím ze dne 19. 9. 2018 č. j. 42025/18/5200-11434-703000 tak, že odvolání stěžovatelky zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Stěžovatelka sama v průběhu roku 2010 prováděla převážně pomocné, výkopové a zemní stavební práce, a to s využitím vlastních zaměstnanců a strojů, i za využití subdodavatelů, z nichž největší objem dodala obchodní společnost MUP s. r. o. (dále jen "MUP"). K prokázání těchto dodávek předložila stěžovatelka pouze výdajové doklady o úhradě v hotovosti, příjmové pokladní doklady MUP o převzetí hotovosti a částečně smlouvy o dílo (specifikováno pouze názvem akce). Správce daně zjistil, že MUP je nekontaktní, daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 nepodala a přiznání k dani z přidané hodnoty podala pouze za první a druhé čtvrtletí roku 2010, daň však neuhradila. Odběratelé stěžovatelky jednali pouze se stěžovatelkou, nebyli si vědomi toho, že by práce subdodavatelsky zajišťovala MUP. Jednatel stěžovatelky uvedl, že jednání probíhala pouze ústně, nevěděl, kdo konkrétně práce prováděl, ceny byly smluvní, kde přesně práce probíhaly, si jednatel stěžovatelky nepamatoval. Stavební stroje stěžovatelky byly k dispozici i pro zaměstnance MUP. Úhrady probíhaly vždy v hotovosti. Správci daně tak vznikly pochybnosti o správnosti zahrnutí výdajů stěžovatelky na stavební práce fakturované MUP. Tyto pochybnosti nebyly rozptýleny ani provedenými dalšími důkazy (zejména svědecká výpověď svědka Malého). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenavrhla žádné další důkazy, z nichž by bylo možné ověřit její tvrzení, vedlejší účastník konstatoval, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že šlo o náklady vynaložené v souladu s § 24 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 č. j. 15 Af 71/2018-44 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud k námitce sporné svědecké výpovědi svědka Malého shledal, že závěr daňových orgánů, že svědecká výpověď neprokázala skutečné provedení deklarovaných prací, je přezkoumatelným způsobem odůvodněn, krajský soud se následně tímto odůvodněním podrobně zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů považuje závěry správce daně za správné. Výpovědi svědka byly vágní a zcela neurčité, nebyly podloženy žádnými listinami a nebyly v nich obsaženy žádné konkrétní informace, které by blíže popsaly okolnosti spolupráce stěžovatelky s MUP, či druh a rozsah provedených prací.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že úvaha vedlejšího účastníka, jejímž obsahem bylo konstatování, že nenastaly podmínky pro přechod na pomůcky a přiznání minimálně nutných nákladů, byla provedena nad rámec nutného odůvodnění a odvolacích námitek a nepředstavovala žádnou změnu právního názoru v neprospěch stěžovatelky. Nedopustil se tedy porušení § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), tím, že stěžovatelku se svou úvahou o minimálně nutných nákladech před vydáním rozhodnutí o odvolání neseznámil.
6. Stěžovatelka zejména namítá, že není její vinou, že došlo k procesnímu pochybení správce daně a řádnému výslechu svědka Malého s odstupem čtyř let od druhého výslechu, kterého se nemohla účastnit, protože na něj nebyla předvolána. Dávají-li správní soudy procesní pochybení správce daně, které samy konstatovaly, k tíži stěžovatelky, pak se tato domnívá, že takový proces nemůže být a priori férový a dochází k porušení práva na soudní ochranu. Nadále stěžovatelka zastává právní názor, že zmínku o minimálních nutných nákladech provedl vedlejší účastník, pročež měl stěžovatelku v tomto směru poučit ve své výzvě podle § 115 daňového řádu o tom, že je možné stanovit daň prostřednictvím tzv. pomůcek a přiznání minimálně nutných nákladů. Takové poučení však v uvedené výzvě není.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i daňových orgánů za případné, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah, když klíčové závěry správních soudů k hodnocení svědecké výpovědi svědka Malého a k požadavku na seznámení stěžovatelky s problematikou tzv. minimálně nutných nákladů nelze shledat neústavními.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu