Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, Praha 1, právně zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Marvanovou, Vodičkova 41, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 9. 2010 č. j. 14/71 462/2010-143 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 85 a § 61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění pozdějších předpisů, zrušení ustanovení § 20 odst. 4 a část odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů a částečné zrušení ustanovení § 65 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, jak sama přiznává, nevyčerpala všechny opravné prostředky, čímž nenaplnila zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, musel se Ústavní soud k návrhu stěžovatelky zabývat tím, zda nelze v jejím případě aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z něhož vyplývá, že Ústavní soud neodmítne přijetí takové ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. S ohledem na datum podání ústavní stížnosti je zřejmé, že se Ústavní soud musí předně zabývat podmínkou podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při posuzování podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přihlíží ke kritériím stanovených ve své judikatuře, v níž vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je třeba vykládat restriktivním způsobem. K samotnému přesahu vlastního zájmu stěžovatele se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil ve své judikatuře, srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 IV. ÚS 599/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 101 (109); usnesení ze dne 21. 8. 2003 IV. ÚS 242/03, http://nalus.usoud.cz; z komentářové literatury srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu, ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.].
Ústavní soud proto zvážil, zda v dané věci ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a zda by tedy ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení nebyl důvod k neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, byť je jinak nepřípustná. Nic takového však nezjistil. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se v dané kauze nedá dovodit podstatný přesah podané ústavní stížnosti, ať už potřebou zrušení neústavního právního předpisu nebo tím, že by použitý právní předpis pravidelně vyvolával potíže v aplikační praxi či že by se věc dala podřadit pod situaci týkající se mnoha případů. Nelze v dané věci ani dovodit potřebu zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržování čl. 89 odst. 2 Ústavy - respektování nálezu Ústavního soudu.
Dle náhledu čtvrtého senátu Ústavního soudu nelze s ohledem na dřívější rozhodování Ústavního soudu v obdobných věcech (srov. argumentaci Ústavního soudu k institutu příspěvku na úhradu volebních nákladů obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. 10/03 ze dne 19. 1. 2005, Sb. n. u., sv. 36, str. 85 nebo nálezu sp. zn. Pl. 30/98 ze dne 13. 10. 1999, Sb. n. u., sv. 16, str. 27) považovat přesah vlastních zájmů stěžovatelky za natolik podstatný, aby jím bylo lze legitimovat upuštění od principu subsidiarity ústavní stížnosti. Navíc ochrana ústavnosti není náplní toliko Ústavního soudu, ale též soudů obecných, které nemohou aplikovat právní předpisy, které jsou dle jejich mínění protiústavní a musí v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit takový právní předpis k posouzení Ústavnímu soudu. Návrh na zrušení právního předpisu, podaný dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, sdílí osud ústavní stížnosti, je-li tato z procesních důvodů odmítnuta dle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost a návrhy na zrušení právních předpisů s ní spojené odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu