Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky OBCE ČERNOLICE, sídlem Hlavní 64, Černolice, zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem, sídlem Polská 1716/54, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2019 č. j. 26 Co 132/2019-196 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. dubna 2019 č. j. 7 C 123/2018-183, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Unicité, s. r. o., sídlem Radlická 180/50, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 4. 2019 č. j. 7 C 123/2018-183 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od placení soudního poplatku za podané odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 7 C 123/2018-134 podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Co se týče posuzování majetkových poměrů stěžovatelky, okresní soud z výkazu hodnocení plnění rozpočtu územních samosprávných celků, regionálních rad a dobrovolných svazků obcí sestaveného ke dni 31. 12. 2018 zjistil, že stav bankovních účtů stěžovatelky na konci vykazovaného období činil 5 910 906,78 Kč. Ze závěrečného účtu za rok 2017 zjistil, že stěžovatelka v tomto období vlastnila mimo jiné stavby v hodnotě 66 415 300,79 Kč, pozemky v hodnotě 6 028 828 Kč, samostatné movité věci a soubory movitých věcí v hodnotě 722 739,10 Kč, drobný dlouhodobý hmotný majetek v hodnotě 784 480,17 Kč. Tyto majetkové poměry pak dle okresního soudu nemohou vést k odůvodněnému závěru, že v případě stěžovatelky je dána objektivní neschopnost soudní poplatek uhradit, byť se jedná o poplatek ve výši 500 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 7. 2019 č. j. 26 Co 132/2019-196 tak, že výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud shledal, že nelze především přehlédnout, že sama stěžovatelka ve svém odvolání uvádí, že uvolnění peněz na úhradu soudního poplatku z prostředků na jejím účtu je možné, pokud o tom rozhodne zastupitelstvo. Je tedy zřejmé, že uvolnění dostatečné částky je objektivně možné (na tomto účtu bylo zjištěno dostatečné množství finančních prostředků) a záleží pouze na vůli stěžovatelky.
Již vzhledem k této skutečnosti nelze odůvodněně uzavřít, že by poměry stěžovatelky osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. umožňovaly. Tvrzená skutečnost, že by úhradou tohoto soudního poplatku došlo k zastavení plánovaných investičních akcí stěžovatelky, není pro posouzení jejích majetkových poměrů z hlediska důvodnosti návrhu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. právně významná. Dále je třeba uvést, že získání finančních prostředků na úhradu soudního poplatku ve sporu, který není ze strany poplatníka veden zjevně bezdůvodně, případným prodejem majetku či půjčkou, nelze považovat za porušení povinnosti obce řádně hospodařit se svým majetkem, když naopak by se jednalo o výdaj na ochranu majetku obce účelně vynaložený.
Ani tuto možnost způsobu opatření prostředků na úhradu soudního poplatku stěžovatelka přitom ve svých podáních objektivně nepopírá. Z hlediska posouzení možností stěžovatelky hradit soudní poplatek z odvolání pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatelka je dosud schopna hradit ze svých prostředků právní zastoupení, což při výši hodnoty předmětu řízení a počtu již vykonaných úkonů právní služby rovněž představuje částku v řádech statisíců.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že nerespektování objektivních hledisek schopnosti stěžovatelky soudní poplatek uhradit a absence reakce obecných soudů na argumentační tvrzení stěžovatelky včetně zcela nepodložených zjištění obecných soudů dosáhlo intenzity svévole, při které je nutné, aby Ústavní soud zasáhnul a poskytl stěžovatelce ochranu jejích zaručených základních práv. Stěžovatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 2113/2014 zejména tvrdí, že při dodržení zásady rovnosti stran musí soudy přihlédnout i k tomu, kdo je žadatelem o osvobození od soudního poplatku a jaké povinnosti jsou mu právními předpisy stanoveny.
Obecné soudy nevzaly do úvahy, že pokud jde o finanční prostředky na účtu stěžovatelky, nejedná se o volné finanční prostředky či jakousi "rezervu" na neplánované nutné výdaje (které ani obec v takové výši vzhledem ke své velikosti vytvořit nemůže), ale o účelově vázané prostředky, které stěžovatelka uspořila a prostřednictvím usnesení zastupitelstva rozhodla o jejich využití k předem stanovenému účelu. Stěžovatelka neměla možnost tyto prostředky použít na úhradu soudního poplatku, a to minimálně bez souhlasu zastupitelstva obce.
I kdyby zastupitelstvo k použití finančních prostředků na účtu stěžovatelky k úhradě soudního poplatku dalo souhlas, znamenalo by to pro stěžovatelku zastavení plánovaných investičních akcí na několik let, což se projeví na stavu obce a prostředí pro její obyvatele. Stěžovatelka též odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1901/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že účastník řízení nemá povinnost vytvářet si rezervy na hrazení poplatků. Stěžovatelka má také za to, že při posuzování její majetkové situace nehraje roli hodnota jejího hmotného, zejména nemovitého majetku.
S tímto majetkem je povinna účelně hospodařit a nemůže sloužit jako předmět prodeje za účelem získání volných finančních prostředků pro úhradu soudního poplatku, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. 26 Cdo 2113/2014. Stěžovatelka dodává, že úspěch ve věci nelze nikdy s jistotou předpokládat, a nelze říci, že uhrazený soudní poplatek bude v rámci náhrady nákladů stěžovatelce vrácen (i kdyby spor byl pro stěžovatelku úspěšný, vedlejší účastnice v té době nemusí již být solventní - stěžovatelka připomíná, že tvrzená pohledávka byla druhou stranou smlouvy postoupena na prázdnou dceřinou společnost, jejímž jediným aktivem je právě tato postoupená pohledávka, což je patrné z účetní závěry vedlejší účastnice za rok 2018).
Z ustálené judikatury pak dle názoru stěžovatelky vyplývá, že půjčka na úhradu soudního poplatku není řešením v souladu s právním řádem. Rovněž tento argument je možné považovat za vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principu spravedlnosti. Ač byl stěžovatelkou rozporován, krajský soud se jím nikterak nezabýval a pouze konstatoval, že úhradu soudního poplatku získaného půjčkou (nebo prodejem majetku) nelze považovat za porušení povinnosti obce řádně hospodařit s majetkem, když by se naopak jednalo o výdaj na ochranu majetku účelně vynaložený.
Stěžovatelka ke skutečnosti, kolik uhradila za právní zastoupení v probíhajícím řízení, uvádí, že jí uhrazená částka rozhodně nedosahuje řádu statisíců, jak tvrdí krajský soud, ale jde o částku 88 000 Kč bez DPH, tj. částku v řádech desetitisíců.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09
(N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489)].
10. V posuzovaném případě bylo osvobození od soudního poplatku stěžovatelky za odvolání odůvodněno obecnými soudy zcela dostatečně, zvláště pak na klíčovém závěru krajského soudu (sub 3 tohoto usnesení), že uvolnění dostatečné částky zastupitelstvem stěžovatelky na uhrazení soudního poplatku je objektivně možné, i když by to znamenalo zastavení plánovaných investičních akcí, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy v nyní přezkoumávané věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody neshledaly.
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu