Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Saša - Sun s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 8 As 145/2022-24, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 6 As 156/2022-20, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 a ze dne 16. června 2022 č. j. 30 A 41/2022-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022 č. j. 13917-153/2010-ERU rozhodla o rozkladech stěžovatelky proti usnesení Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 6. 2021 č. j. 13917-134/2010-ERU a rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 23. 7. 2021 č. j. 13917-137/2010-ERU a ze dne 12. 8. 2021 č. j. 13917-141/2010-ERU.
3. Řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka spolu s podanou žalobou nezaplatila soudní poplatek, ani nepožádala soud o osvobození od poplatkové povinnosti. Krajský soud proto stěžovatelku (prostřednictvím jejího zástupce) usnesením ze dne 27. 4. 2022 č. j. 30 A 41/2022-57 vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil jí k tomu lhůtu patnácti dnů od doručení usnesení. Současně ji poučil o procesních následcích nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě. Zástupci stěžovatelky bylo usnesení doručeno dne 2. 5. 2022. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne 17. 5. 2022. Dne 25. 5. 2022 soud v účtárně ověřil, že soudní poplatek dosud nebyl uhrazen. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl s podáním žaloby ani ve lhůtě stanovené soudem zaplacen, soud řízení o podané žalobě zastavil podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
4. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2022 č. j. 8 As 145/2022-24 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelkou požadované "dva pokusy" pro úhradu soudního poplatku jí byly zachovány: první s podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] a druhý na výzvu soudu (§ 9 téhož zákona). Kasační námitky stěžovatelky tedy nejsou důvodné a krajský soud řízení o její žalobě správně zastavil.
5. Dále krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení.
6. O kasační stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze ne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 156/2022-20, že ji odmítl jako nepřípustnou (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2007 č. j. 9 Afs 45/2007-91 dospěl k závěru, že rozhodování krajských soudů o vrácení soudního poplatku je rozhodováním o nákladech řízení. Kasační stížnost směřující proti usnesení o vrácení soudního poplatku je proto nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s.
7. Stěžovatelka namítá, že postup správních soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého se stěžovatelce garantuje, aby vždy měla reálně "k dispozici dvě příležitosti, dva ‚pokusy' k uhrazení soudního poplatku". V posuzované věci nebyla tato podmínka splněna, jelikož stěžovatelce nebyla dříve (zejména při podání žaloby) známa spisová značka, a tudíž ani variabilní symbol k zaplacení soudního poplatku. První a jedinou možností tak zůstala výzva podle usnesení krajského soudu ze dne 27. 4. 2022 č. j. 30 A 41/2022-57, když druhá možnost zůstala nenaplněna. Před poskytnutím druhého, "legislativně garantovaného" a ústavně zaručeného pokusu k zaplacení soudního poplatku nemohlo být tudíž dané řízení zastaveno.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2022 č. j. 8 As 145/2022-24, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 156/2022-20 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 viz níže (sub 18).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod již svojí povahou připouští jistá omezení (srov. též čl. 36 odst. 4 Listiny). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k porušení samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
13. V posuzované věci jde o stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň patnácti dnů s následkem zastavení řízení po jejím marném uplynutí, což není nepřiměřené vůči možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Kromě zaplacení poplatku společně s podanou žalobou (a to i např. prostřednictvím kolkových známek), je možno se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
Poplatníkům v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu (v daném případě žaloby). Neučiní-li tak, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně souladným důsledkem jejich nečinnosti. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl např. již v usneseních ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 , ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18
.
14. V posuzované věci je pak zjevné, že zastavení řízení o žalobě stěžovatelky je negativním následkem vzniklým pouze na její straně, přičemž na právních závěrech správních soudů, precizně odůvodněných, s odkazy na relevantní judikaturu, nelze shledat ničeho neústavního. Tvrzení stěžovatelky, že vycházela z rozhodovací soudní praxe "o dvou garantovaných pokusech k uhrazení soudního poplatku", neobstojí, což důsledně odůvodnil Nejvyšší správní soud v bodech 8 a 9 napadeného rozsudku, na jehož ústavně konformní závěry postačí odkázat.
15. Stěžovatelka byla v této konkrétní věci řádně vyzvána, aby splnila svou poplatkovou povinnost, byla poučena o všech důsledcích nezaplacení soudního poplatku, přesto svou povinnost zaplatit poplatek nesplnila a ani jiným způsobem krajskému soudu neosvětlila, proč tak neučinila. K tomu pak měla dostatečný časový prostor (výzva k uhrazení soudního poplatku jí byla doručena dne 2. 5. 2022 a o zastavení řízení bylo rozhodnuto až dne 30. 5. 2022).
16. Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že "stanovený postup" upravený v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích sice považuje za přísný, avšak ústavně souladný, přičemž každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí. Neuhradila-li tedy stěžovatelka soudní poplatek za žalobu ve stanovené lhůtě, musí za to nést odpovídající procesní následky.
17. Považoval-li dále Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 156/2022-20 kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 za nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s., nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
18. Odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem pro nepřípustnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66. Byla-li kasační stížnosti stěžovatelky důvodně odmítnuta pro její nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 hledět tak, jako by nebyla podána. V takovém případě nelze ústavní stížnost v této části považovat za přípustnou.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (viz zejména sub 13 až 16) a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona zčásti jako návrh nepřípustný (viz sub 18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu