Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. října 2025 č. j. 10 P 62/2023-945, 10 P a Nc 120/2023, 10 P a Nc 269/2025, za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako účastníka řízení, a nezletilé A. N., nezletilého M. N. a L. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na rodinný život podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o stanovení výživného a o změně péče a výživy Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilých částkami 4 200 Kč a 3 600 Kč měsíčně (výrok I) a je povinen doplatit nedoplatek výživného na oba nezletilé ve výši 42 000 Kč a 44 600 Kč (výrok II). Dále zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a výživy k nezletilým (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že okresní soud výrokem III nevyhověl jeho návrhu na změnu péče a své rozhodnutí opřel o nepřípustně formalistické důvody. Stěžovatel si je vědom povinnosti vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva (tedy odvolání), avšak poukazuje na to, že dochází k trvajícímu zásahu do rodinného života, jehož dopady jsou časově nevratné. Navrhuje proto použití výjimečného postupu podle § 75 odst. 2 písm. b), popř. alternativně podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu, proti němuž je přípustné odvolání. O tom byl ostatně stěžovatel okresním soudem náležitě poučen, a jak uvádí v ústavní stížnosti, tento opravný prostředek rovněž využil. Z databáze Ministerstva spravedlnosti (dostupné na https://infosoud.justice.cz) vyplývá, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno dne 28. 11. 2025 a věc je vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Co 259/2025. Podal-li stěžovatel ústavní stížnost přímo proti rozsudku okresního soudu, aniž by vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je třeba jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou.
7. Stěžovatel se dovolával uplatnění výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Předpokladem pro uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je pravomocné a řízení je skončeno. To však není případ nyní posuzované věci, neboť u Krajského soudu v Brně probíhá odvolací řízení. Při použití výjimky podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu sice nemusí jít o rozhodnutí konečné, ale podmínkou je i v tomto případě, aby rozhodnutí bylo pravomocné [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a v řízení o opravném prostředku musí docházet ke značným průtahům. Není přitom splněna ani jedna z podmínek, neboť díky podanému odvolání rozsudek okresního soudu nenabyl právní moci a nadto nelze ani uvažovat o tom, že by docházelo k průtahům.
8. Ústavní soud dodává, že stěžovatel může v dalším průběhu řízení využít všech svých procesních práv a rovněž mu nic nebrání v podání nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, nebude-li s jeho výsledkem souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto ústavní stížnost musel soudkyní zpravodajkou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka