Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Hadrabové, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 39 Co 117/2021-280 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2020 č. j. 33 EXE 828/2020-240, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 33 EXE 828/2020 a u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka pod sp. zn. 167 EX 155/20 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 2 100 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vůči vedlejší účastnici započetla neexistující pohledávku ve výši 921 Kč s příslušenstvím, a tudíž důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) či h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), za použití § 55 exekučního řádu nebyl dán.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení obvodního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil, protože se s jeho závěry plně ztotožnil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v odvolání namítla, že obvodní soud přes její telefonickou žádost v době nouzového stavu neposečkal s jednáním cca 10 minut, když měla problém s dopravou a nedorazila na ně včas, že vůči vedlejší účastnici započetla svou pohledávku ve výši 921 Kč s úrokem z prodlení, která (sc. zásilka) měla být, ale nebyla jí Českou poštou, s. p., doručena (resp. kterou si na poště v K. nevyzvedla), že částku 785 Kč uhradila na účet soudního exekutora a že soud si vyžádal zprávu pošty, nikoliv však písemné doklady, takže nebylo možné ověřit číslo občanského průkazu a její podpis, přičemž je možné, že poukázanou částku 1 138 Kč převzala její dcera, se kterou nemá dobrý vztah. Dále uvádí, že obvodní soud nepřisvědčil její námitce, že vedlejší účastnice měla danou pohledávku vymáhat výkonem rozhodnutí podle správního řádu a daňového řádu, a upozorňuje, že je touto exekucí stahována do dluhové pasti, neboť je poživatelkou starobního důchodu, který v té době činil 14 000 Kč, a na účtu České správy sociálního zabezpečení byla zablokována částka převyšující 10 000 Kč.
5. S poukazem na princip právní jistoty, resp. předvídatelnost soudního rozhodování, se stěžovatelka dovolává právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65) a v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22 8. 2017 č. j. 62 A 113/2017-54 či Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017 č. j. 51 A 24/2017-41, přičemž tvrdí, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (jednající za vedlejší účastnici) je specializovanou státní institucí poskytující státu odborné právní služby, je vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, a proto není důvod, aby výkon svých práv přenášel na jiný subjekt, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů [jak podle stěžovatelky plyne z nálezu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1011/12 (N 19/72 SbNU 237)]. Náklady vynaložené na advokáta nebo exekutora tak jdou na vrub státního rozpočtu.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka prakticky pouze shrnuje (opakuje) své námitky, které uplatnila proti napadenému usnesení obvodního soudu. Tyto námitky však městský soud náležitě vypořádal, a protože stěžovatelka na jeho závěry nijak nereaguje, není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by k tvrzenému porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu mělo dojít.
9. Na doplnění možno uvést, že městský soud stěžovatelce vysvětlil, proč obvodní soud nepochybil, když jednal v její nepřítomnosti (že omluva nebyla včasná a že stěžovatelka ani nepožádala o odročení jednání). Navíc z napadeného usnesení městského soudu je patrno, že stěžovatelka se osobně zúčastnila jednání před tímto soudem, čímž bylo případné pochybení obvodního soudu napraveno. Má-li stěžovatelka za to, že vyplacení částky, kterou započetla jako svou pohledávku proti exekvované pohledávce (viz sub 2) vedlejší účastnicí prostřednictvím České pošty, s. p., nebylo v exekučním řízení dostatečně prokázáno, jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti (bez dalšího) nemůže založit.
10. Obvodní soud i městský soud rovněž reagovaly na stěžovatelčinu argumentaci poukazem na judikaturu Ústavního soudu i zmíněných krajských (správních) soudů, přičemž z jejich úvah je patrno, že ji považovaly za nepřiléhavou, a to z toho důvodu, že Ústavní soud se v uvedených nálezech vyjadřoval k zastupování státu advokátem (kdy samotný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který v dané věci jednal jménem vedlejší účastnice, není oprávněn exekuci provádět), a že zde nešlo o vymáhání pohledávky, které by podléhalo "daňovému režimu", jak tomu bylo ve věcech řešených uvedenými soudy.
11. Ústavní soud se s ohledem na obsah ústavní stížnosti (viz sub 8) mohl zabývat jen tím, zda závěry obecných soudů (viz sub 10) nejsou stiženy nějakou zjevnou ústavně relevantní vadou, avšak k takovému závěru nedospěl.
12. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu