Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2022 sp. zn. 9 To 46/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 40 T 7/2020-6744, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a oběma napadenými rozhodnutími k porušení správa na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které je mu zaručeno Listinou, jakož i čl. 5 odst. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem městského soudu ze dne 14. 5. 2021 č. j. 40 T 7/2020-6259, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 9 To 49/2901, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 aliena první a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 11. 2021.
3. Dne 28. 3. 2022 podal stěžovatel žádost o započtení vazby v délce od 15. 10. 2019 do 10. 11. 2020 ve věci sp. zn. 56 T 9/2020 do výkonu trestu odnětí svobody v předmětné věci. Městský soud napadeným usnesením podle § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o zápočet vazby zamítl. Podle městského soudu stěžovatelovo vzetí do vazby ve věci pod sp. zn. 56 T 9/2020 nemělo žádnou spojitost s věcí pod sp. zn. 40 T 7/2020; jde o dvě různá trestní řízení. Vazba byla důvodná a skutečnost, že proti stěžovateli bylo souběžně vedeno další trestní řízení, ve kterém mu hrozí vysoký trest, nebyla významná. O skutku, pro který byl stěžovatel od 15. 10. 2019 do 10. 11. 2020 vzat do vazby, zatím nebylo pravomocně rozhodnuto; bude-li pravomocně odsouzen ve věci sp. zn. 56 T 9/2020, nic nebrání tomu, aby byla vazba započítána.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl shledav, že není důvodná. V odůvodnění zdůraznil, že vazbu je možné započítat pouze do trestu, který byl uložen v trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě, protože u stěžovatele jde o dvě odlišná trestní řízení, nejsou splněny podmínky pro započtení vazby podle § 92 trestního zákoníku.
5. Stěžovatel mimo jiné namítá, že v řízení před městským soudem, v němž bylo vydáno napadené usnesení, bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť o jeho žádosti o započtení vazby do trestu odnětí svobody bylo rozhodnuto vyšším soudním úředníkem, a nikoliv soudcem (předsedou senátu). Dále uvádí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") i podle judikatury soudů České republiky má být započítání vazby do výkonu trestu odnětí svobody upřednostněno před případným pozdějším eventuálním finančním odškodněním. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na odborný článek (Koudelka, Z.: Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, roč. 2020, č. 5, s. 27 až 28) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, podle kterého má kompenzace v rámci výkonu trestu odnětí svobody přednost před finanční kompenzací. Stejný závěr pak podle stěžovatele plyne z nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4284/18 (N 38/99 SbNU 17). Podle stěžovatele mělo být o jeho žádosti o započtení rozhodnuto již po vynesení prvního rozsudku, kterým byl uznán vinným a kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Paradoxně se totiž může stát, že ve druhé věci vedené městským soudem pod sp. zn. 56 T 9/2020 bude zproštěn obžaloby a tedy doba, kterou strávil ve vazbě, mu nebude moci být započtena do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se rovněž domnívá, že ve smyslu § 92 odst. 1 trestního zákoníku mezi podmínky započtení vazby do výkonu trestu odnětí svobody nepatří podmínka, že musí jít o týž skutek.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že nepřípadný je již jeho první argument o tom, že v řízení před městským soudem, z něhož vzešlo napadené usnesení, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, rozhodoval-li o žádosti o započtení vazby do trestu odnětí svobody vyšší soudní úředník, a nikoliv soudce (předseda senátu). Podle § 468 trestního řádu může ministr spravedlnosti stanovit, které jednoduché úkony soudu může vykonávat jiný pracovník soudu než soudce. Na toto ustanovení pak navazuje zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jenž v § 12 definuje, které úkony může (respektive nemůže) vyšší soudní úředník v trestním řízení provádět. Stěžovatel tedy zjevně nebyl odňat vzdor svému přesvědčení zákonnému soudci.
9. Nepřípadné jsou stěžovatelovy odkazy na rozhodnutí ESLP, neboť na jeho věc přímo nedopadají. Již z argumentace stěžovatele, která je do značné míry převzata z výše uvedeného odborného článku doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D. vyplývá, že ESLP klade důraz na to, aby souhrnné zbavení osobní svobody obviněného v trestním řízení, bylo-li takové zbavení osobní svobody rozděleno do více částí, bylo ve svém souhrnu přiměřené, tj. ESLP se v odkazovaných rozhodnutích nevyjadřuje k započítávání vazby do následně uloženého výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost je však nutno uvést, že právní úprava v České republice na přiměřenost omezení osobní svobody s ohledem na započítávání vazby do výkonu trestu odnětí svobody rovněž pamatuje, když v § 92 odst. 3 trestního zákoníku zakotvuje, že není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.
10. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích nejsou v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 nebo nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4284/18 , když oba soudy se v těchto rozhodnutích vyslovily pro postup, že je-li to možné, pak faktické zmírnění ukládaného trestu v trestním řízení má přednost před eventuální finanční kompenzací podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vykládat tak, že by k započtení vazby mělo docházet i tehdy, nejsou-li pro to splněny podmínky stanovené trestním zákoníkem.
11. Vyžaduje-li § 92 odst. 1 trestního zákoníku, aby vazba byla započítána do výkonu trestu odnětí svobody uloženého v jednom řízení (srov. k tomu výslovně znění § 92 odst. 1: "v tomto řízení k jeho odsouzení"), a § 93 odst. 1 trestního zákoníku vztahující se k započítávání vazby a trestů vykonávaných v cizině, stanovící jako jednu z podmínek pro započtení existenci téhož skutku, pro nějž byl pachatel v cizině ve vazbě nebo trestán, pak tyto odlišné podmínky upravené v obou ustanoveních nelze směšovat; obě ustanovení jsou sice ve svém důsledku realizací v čl. 40 odst. 5 Listiny zakazující dvojí trestání, nicméně s ohledem na to, že trestní řízení se v jednotlivých státech liší, vymezil zákonodárce podmínky započtení soudy opakovaně ukládaného omezení osobní svobody různě, podle toho, zda takové omezení bylo uloženo českým soudem nebo zahraničním soudem.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu