Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti W.M. a O.M., zastoupených JUDr. P.O., proti usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 240/01 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2001, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 240/01 , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost právního zástupce stěžovatelů, tj. JUDr. P.O., podaná jménem stěžovatelů, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 1999, sp. zn. 18 Co 446/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. června 1999, sp. zn. 31 C 136/98.
Návrh byl odmítnut s odůvodněním, že se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť zástupce sám bez plné moci před Ústavním soudem jednat nemůže. Stěžovatelé uvedli, že v dříve podané ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 240/01 , jejich právní zástupce upozornil, že plné moci předloží dodatečně, po doručení z USA. Dle jejich názoru šlo o odstranitelnou vadu podání, a domáhají se toho, aby Ústavní soud podle § 210a o.s.ř., uvedené usnesení zrušil a věc znovu projednal.
Ústavní soud si vyžádal vlastní spis III. ÚS 240/01, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Důvodem takového závěru je skutečnost, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava") je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán, kromě ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, též zákonem uvedeným v odstavci předchozím, tedy zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Znění tohoto zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by de facto obešel výše zmíněnou konečnost rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, kdy jiný soudce (senát) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílí.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj