Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., advokátky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 3 As 101/2025-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 13. 6. 2025 č. j. 11 Ad 4/2025-23 žalobu stěžovatelky ve věci jejího kárného provinění posuzovaného vedlejší účastnicí.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V té souvislosti Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 7. 2025 č. j. 3 As 101/2025-11 vyzval stěžovatelku k uhrazení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň ji vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce doplnila kasační stížnost. Stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k doplnění stížnosti do dne 15. 8. 2025 z důvodu pooperační rekonvalescence. Nejvyšší správní soud stěžovatelku přípisem ze dne 4. 8. 2025 č. j. 3 As 101/2025-16 informoval, že lhůta pro doplnění kasační stížnosti skončí až dne 1. 9. 2025. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku však marně uplynula již dne 15. 8. 2025, a proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 8. 2025 č. j. 3 As 101/2025-20 řízení o kasační stížnosti zastavil podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stěžovatelka následně soudní poplatek uhradila až dne 29. 8. 2025, tedy po marném uplynutí stanovené lhůty a po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Přiložila přitom lékařskou zprávu, podle které e ode dne 12. 8. 2025 nemohla dostat v důsledku zranění do své kanceláře. Nejvyšší správní soud však nyní napadeným usnesením stěžovatelce vrátil jí zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč s poukazem na § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle něhož soud vrátí poplatek, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud však konstatoval, že podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Zdůraznil, že poplatek za řízení byl splatný již podáním kasační stížnosti dne 3. 7. 2025, a že tedy existoval dostatečný časový úsek ke splnění poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud také uvedl, že opožděná úhrada soudního poplatku nemá vliv na zastavení řízení, a že stěžovatelku - v době, kdy soudní poplatek uhradila - bylo nutno považovat za osobu, které již povinnost k úhradě soudního poplatku ani nevznikla.
4. Stěžovatelka ve své argumentaci namítá zásadní porušení práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že jí zdravotní překážka - úraz s následující hospitalizací a operací kolenního kloubu - zabránila včas uhradit soudní poplatek. Poukazuje mj. na to, že byla v pracovní neschopnosti a nemohla se dostat do své kanceláře, přičemž lékařskou zprávou tuto překážku doložila. Nejvyšší správní soud však k uvedené zdravotní překážce nepřihlédl, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý soudní proces.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
7. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud odkazuje na § 9 zákona o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Toto ustanovení již neumožňuje dodatečné zrušení usnesení o zastavení řízení, které stěžovatelka touto ústavní stížností ani nenapadá. Domáhá se naopak zrušení usnesení, kterým jí byl vrácen opožděně zaplacený soudní poplatek. K tomu lze pro úplnost dodat, že i kdyby Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil, nevedlo by to zjevně k obnovení řízení ve věci kasační stížnosti stěžovatelky, neboť toto řízení bylo zastaveno jiným rozhodnutím. Rozhodnutím, které naopak stěžovatelka nyní napadá ústavní stížností, zjevně nemohlo být zasaženo do jejích práv.
8. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky zcela v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, kterou Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20
(N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) shledal ústavně souladnou. Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu