Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti E. V., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem, AK se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 8 To 93/2009 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2009 čj. 3 Nt 114/2008-55 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 197/02 vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzený byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 21. 8. 2001 sp. zn. 1 T 57/99 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 a půl roku. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") ze dne 30. 10. 2001 bylo odvolání odsouzeného zamítnuto; část trestu odsouzený vykonal. Dne 27. 8. 2002 Ústavní soud ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů ze dne 21. 8. 2001 a ze dne 30. 10. 2001 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 3. 9. 2009 nalézací soud zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 1 T 57/1999. Dospěl k závěru, že důkazy navržené odsouzeným a provedené ve veřejném zasedání nemohou samy o sobě ani ve spojení s již provedenými důkazy změnit skutková zjištění. Proti tomuto rozhodnutí podal ihned po jeho vyhlášení odsouzený do protokolu o veřejném zasedání stížnost, kterou do rozhodnutí stížnostního soudu nezdůvodnil. Dne 21. 10. 1999 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 3. 9. 2009 zamítl.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V nyní projednávaném případě je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které čl. 6 odst. 1 Úmluvy výslovně přiznává pouze obviněnému. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu citovaného článku Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což nebyl tento případ.
I když, jak výše uvedeno, na řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nevztahují záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly jeho návrh a vydaly po řízení nevykazujícím deficit ústavnosti příslušná rozhodnutí.
Z vyžádaného spisu je zřejmé, že nalézací soud dané věci věnoval nejen dostatečnou, ale zvýšenou pozornost, když v průběhu veřejného zasedání, které dokonce opakovaně odročoval za účelem zajištění odsouzeným navrhovaných svědků, podrobně vyslechl nejen odsouzeného, ale i jím navrhované nové svědky, poškozenou i svědky dříve již vyslechnuté a provedl i řadu listinných důkazů odsouzeným předložených; pokud pak některé další návrhy odsouzeného na provedení důkazů zamítl, učinil tak z důvodů v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedených (jak poznamenal již stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 21.
10. 2009).
K námitce stěžovatele, že stížnostní soud rozhodl, aniž vyčkal na odůvodnění jeho stížnosti, lze uvést, že doba mezi vyhlášením rozhodnutí nalézacího soudu a vydáním rozhodnutí stížnostním soudem byla postačující k tomu, aby stěžovatel toto své procesní právo efektivně využil.
Za těchto okolností se dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [viz např. nález III. ÚS 23/93 , Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. února 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu