Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České přístavy, a. s., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 210/2023-298 ze dne 21. září 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24 C 99/2023-207 ze dne 26. dubna 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Trigema Projekt Smíchov s. r. o., sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 24 C 99/2023 se podává, že obvodní soud zamítl žalobu, aby byla vedlejší účastnice povinna obnovit oplocení u hranice pozemku parc. č. 5043/1 směrem k sousedícímu pozemku parc. č. 5042/2, vše k. ú. Smíchov, obnovit původní stav označené travnaté části tohoto pozemku a zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby k oplocení a označené travnaté části pozemku. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka již od 6. ledna 2022 (tj. od doručení oznámení o zahájení stavebního řízení) věděla o stavebním řízení týkajícím se stavby, jakož i o tom, že stavba může zasáhnout do její držby oplocení a části pozemku způsobem, jaký namítá v posesorním řízení. Stěžovatelce již tehdy nic nebránilo, aby se ochrany tvrzeného vlastnického práva k oplocení a části pozemku (u níž tvrdila vydržení) a potažmo i ochrany držby domáhala petitorní žalobou nebo i žalobou na ochranu rušené držby podle § 1004 občanského zákoníku. Tato žaloba je určena k zajištění rychlé a účinné neformální ochrany držiteli nemovité věci před prováděním nebo odstraňováním stavby. Podle městského soudu vedlejší účastnice (jako stavebník) sice bez souhlasu stěžovatelky jako oprávněného držitele rušila její držbu oplocení a části pozemku, učinila tak však na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. Stěžovatelka přitom byla jeho účastnicí a veškeré její námitky v něm byly vypořádány. Stěžovatelka se navíc žalobou z rušené držby fakticky domáhá odstranění již vybudované nové stavby (nové části oplocení, nového chodníku a na to navazující rekonstruované silnice). Zpětné vybudování by bylo zjevně neekonomické.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru o aplikaci § 1007 občanského zákoníku o ochraně proti odnětí držby (nikoli § 1003 o ochraně rušené držby), s obvodním soudem se ale shodl, že nebyla splněna podmínka svémocného (právem nedovoleného) zásahu vedlejší účastnice do držby stěžovatelky. Stěžovatelka, která se dovolává ochrany držby před rušením, resp. vypuzením provedením stavby, totiž byla účastnicí stavebního řízení, v němž byly jí uplatněné námitky (shodné s námitkami uplatňovanými v řízení před obecnými soudy) shledány nedůvodnými.
Podle městského soudu je při postupu podle § 1003 i podle § 1004 občanského zákoníku třeba aplikovat i pravidla uvedená v § 1004. Ten řeší vztah mezi zásahem oprávněným ve smyslu veřejného práva, a tím, zda žalobce měl možnost uplatnit své námitky ve správním řízení. Disponovala-li vedlejší účastnice veřejnoprávním oprávněním (rozhodnutím orgánu veřejné moci), není její jednání právem nedovolené, tudíž svémocné.
4. Stěžovatelka argumentuje, že více než dvacet let užívá oplocení, část pozemku, na kterém se nachází oplocení i část pozemku, která je oplocením k přístavu fakticky přičleněna. Svémocné rušení držby oplocení i části pozemku spatřuje v tom, že vedlejší účastnice přeložila (resp. nahradila) část oplocení mimo původní hranici a na části pozemku stále zůstávají realizovány části stavby. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že umístění (posunutí) oplocení pro ni nemá žádný hospodářský význam, když část pozemku nyní za plotem byla neudržovanou, zarostlou a jinak zjevně neužívanou. Namítá, že soudy (po zjištění, že stěžovatelka vykonávala pokojnou a nerušenou držbu oplocení a části pozemku) zkoumaly podmínku svémocného rušení držby vedlejší účastnicí svévolně, mimo rámec zákona a zjevně v neprospěch stěžovatelky. Odkazuje k tomu na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3474/21 ze dne 19. dubna 2022 a sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. května 2019 (N 93/94 SbNU 179); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] Považuje za nemyslitelné, aby k zásahu do práva na pokojnou držbu došlo bez souhlasu vlastníka výlučně na podkladě stavebního povolení. Zákonná úprava "rychlého prostředku ochrany" držby jako faktického stavu by pak byla obsoletní. Nesouhlasí se závěry soudů o materiální nevykonatelnosti žalobního petitu. Namítá, že se domáhala nejen ochrany před rušením držby oplocení a navrácení části pozemku do původního stavu, ale dalšími zásahy stavebními pracemi. Trvá na tom, že nebyl nastolen původní pokojný stav držby, oplocení není umístěno na původním místě, ani dotčená část pozemku nebyla vrácena do původního stavu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3474/21 Ústavní soud vyslovil, že se necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že ani při aplikaci omezeného testu ústavnosti neztrácí ze zřetele smysl žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení). Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou), uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení vyvolaném žalovaným na ochranu vlastnického práva. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty, neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 občanského zákoníku ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil.
9. Byť tedy soudy v řízení o žalobě z rušené držby nezkoumají předběžné hmotněprávní otázky, je pro úspěšnost žaloby z rušené držby nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší (§ 177 občanského soudního řádu), soudy pak zkoumají zejména skutkový stav a přihlédnou ke všem podstatným okolnostem posuzované věci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 , bod 17).
10. V posuzované věci se vedlejší účastnice bránila absencí svémocnosti rušení držby. Oplocení bylo přeloženo v souladu se stavebním povolením, odstraněnou částí oplocení již vedlejší účastnice nedisponuje a žalobní petit (na obnovení oplocení) tak nelze vykonat. Obecné soudy této argumentaci vedlejší účastnice přisvědčily a zásah vedlejší účastnice do držby stěžovatelky neměly za svémocný, neboť byl vedlejší účastnicí jako stavebníkem činěn v souladu se stavebním povolením vydaným ve stavebním řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem.
11. Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že soud vycházel z komentářové literatury [ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 137 a násl.]. Nevycházel z ní však důsledně. V uvedeném komentáři k § 1003 se sice uvádí, že ke skutečnostem, které vylučují svévoli, náleží souhlas držitele a oprávnění k zásahu na základě zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale takovým rozhodnutím není rozhodnutí vydané ve stavebním řízení. Takovým je rozhodnutí civilního soudu o určení, že stavebník je oprávněn příslušnou stavbu provést, nebo kterým byla držiteli uložena povinnost strpět prováděnou stavbu nebo jím byl nahrazen souhlas držitele se stavbou (srov. zmíněný komentář k § 1004 občanského zákoníku, podle kterého hovoří-li zákon o zajištění se cestou práva, má tím na mysli žalobu na nahrazení souhlasu držitele nebo žalobu na povinnost strpět stavbu nebo prostřednictvím určovací žaloby). Závěr, že se vedlejší účastnice jako stavebník proti stěžovatelce jako držiteli stavbou dotčených nemovitostí zajistila cestou práva, neboť provedla stavbu na základě pravomocného stavebního povolení, je s tím ve zjevném rozporu.
12. Nezajistí-li se stavebník proti držiteli cestou práva, může se držitel, je-li ohrožen prováděním stavby v držbě nemovité věci, nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 občanského zákoníku, domáhat zákazu provádění stavby. To za podmínky, že byl-li účastníkem správního řízení a uplatnil v něm své námitky k žádosti o povolení takové stavby. Jde tedy o zákonem zakotvenou nezávislou ochranu držitele ve správním řízení a v řízení podle § 1004 odst. 1 občanského zákoníku (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4057/19 ze dne 8. dubna 2020), která má svůj předobraz v § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, podle něhož uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
13. Stěžovatelka podala žalobu z rušené držby dne 11. dubna 2023. Učinila tak poté, co Magistrát hlavního města Prahy, Odbor pozemních komunikací a drah dne 23. března 2022 povolil stavbu "Úpravy ulice Nádražní a Strakonická - stavební úpravy" a pro provádění stavby stanovil podmínky. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Namítala, že prokázala vlastnictví oplocení a že ve stavebním řízení nebyl vyžádán její souhlas podle § 184a stavebního zákona. Navrhovala vložit do rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podmínku zakazující stavebníkovi manipulaci s oplocením a ukládající povinnost zajistit přístav proti vniknutí třetích osob. Ministerstvo dopravy odvolání dne 16. července 2022 zamítlo. Rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou. Městský soud ji jako nedůvodnou dne 21. září 2023 zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala vlastnictví předmětné části oplocení na pozemku. Soud se neztotožnil ani s námitkami stěžovatelky proti navrhovanému řešení křižovatky SSK 5.976 Strakonická - přístav Smíchov.
14. Stěžovatelka proti zamýšlené stavbě tedy podala námitky ve stavebním řízení, tyto byly shledány nedůvodnými a stavebník (vedlejší účastnice) disponuje platným a pravomocným veřejnoprávním titulem k provádění své stavby. Stěžovatelka se proto jako držitelka mohla v zákonem stanovené lhůtě domáhat ochrany podle § 1004 občanského zákoníku (zákazu provádění stavby), nebo, jak učinila, postupem podle § 1003 téhož zákona (aby se vedlejší účastnice zdržela rušení držby a vše uvedla v předešlý stav). Obecné soudy nárok stěžovatelky na návrat v předešlý stav odmítly proto, že jde o uplatnění restitučního nároku na náhradu škody vzniklé již dokončeným zásahem do držby, přihlédly k tomu, že vedlejší účastnice již nedisponuje původním oplocením a jeho přeložení zpět nadto brání umístění nové trafostanice a chodníku.
15. Obvodní soud také poukázal na usnesení městského soudu č. j. 10 A 83/2022-104 ze dne 20. března 2023, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žaloby a návrh na nařízení předběžného opatření s tím, že daná část oplocení, která byla již demontována ke dni sepsání návrhu, se nachází na pozemku parc. č. 2043/1, k. ú. Smíchov ve vlastnictví hlavního města Prahy, a z předložených fotografií plyne, že vedlejší účastnice po demontáži dané části oplocení provizorně zatarasila vstup na pozemek v místech, kde se původně oplocení nacházelo, ochrana proti vstupu na pozemek tedy byla zachována, stejně tak přístup do přístaviště, stěžovatelce nevznikla vážná újma.
16. Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. IV 3474/21 s odkazem na svou předchozí judikaturu konstatuje, že předmětem posesorní ochrany není ochrana práva, ale pokojného stavu.
17. Jakkoli lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že pozemky představují z podstaty ekonomickou hodnotu, uvedená argumentace (omezení vlastnického práva) má své místo v řízení o žalobě petitorní. V řízení o žalobě z rušené držby se může žalobce domáhat zdržení se zásahu do držby, přičemž se současně vyžaduje, aby zde bylo nebezpečí opakování takového zásahu do budoucna. O takový případ ve věci stěžovatelky nejde, neboť z napadených rozhodnutí (bod 27 usnesení obvodního soudu) vyplývá, že veškeré další zásahy (včetně odstranění materiálu a strojů) byly v souladu s podmínkami uvedenými ve stavebním povolení již dříve vedlejší účastnicí ukončeny (nejzazší termín pro dokončení stavby byl den 6. května 2023) a další zásahy do držby stěžovatelky vedlejší účastnicí nehrozí.
18. Dalším nárokem z titulu ochrany rušené držby je uvedení v původní stav, který však nemá za cíl dostat držitele (resp. drženou věc) do stejného stavu, ve kterém se nacházel před zásahem do držby, ale znovu mu zajistit faktické právní panství nad věcí. Účelem je tedy zásah do držby ukončit. V případě vypuzení z držby (o nějž jde v dané věci) nárok na uvedení v předešlý stav představuje vydání, resp. vrácení odňaté věci, naopak nejde o nárok na opravu nebo náhradu případných poškození věci, vrácení jiné věci stejného druhu apod., jak by tomu bylo v případě stejného nároku vyplývajícího z náhrady škody.
Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce v tom, že není podstatné, zda vedlejší účastnice původní plot má, či nikoli, neboť jde o věc druhovou. Naopak lze přisvědčit městskému soudu v tom, že nedisponuje-li vedlejší účastnice oplocením, nejde je vydat a lze jej případně požadovat pouze z titulu nároku na náhradu škody. Stejně tak nelze shledat vybočujícím z mezí ústavnosti závěr městského soudu, že posesorní žalobou nelze žádat uvedení v předchozí stav, nebylo-li by pak možné v případě opačného výsledku petitorního řízení tento odlišný výsledek již realizovat.
To platí i pro závěr obvodního soudu, že držba daných nemovitostí stěžovatelkou není nyní omezována více, než byla před danými zásahy, když přeložením plotu v místech, kde byla pouze neudržovaná, zarostlá a jinak zjevně nijak neužívaná plocha okolo plotu, nedošlo ke změně možnosti faktického užívání dané části pozemku stěžovatelkou oproti stavu předchozímu. Jinými slovy, v dané věci posunutí plotu v rozsahu, kdy bylo dotčeno zhruba 10 m2 pozemku v držbě stěžovatelky, nezpůsobilo (vzhledem ke způsobu předchozího využití dotčené části pozemku) stěžovatelce takové následky, které by byly odstranitelné prostřednictvím žaloby z ochrany držby, když nároky, které lze v tomto řízení uplatnit, jsou odlišné (v užším rozsahu) od nároků z titulu náhrady škody, jak se jich stěžovatelka de facto domáhá.
Uvedené vyplývá také z toho, že posesorní řízení by mělo být rychlé a efektivní, proto je v něm omezen rozsah dokazovaných rozhodujících skutečností, je stanovena relativně krátká lhůta pro rozhodnutí a rozhoduje se ve věci samé usnesením, aby byla zajištěna okamžitá vykonatelnost bez ohledu na právní moc. Nejde tedy o řízení, v němž soud provádí dokazování týkající se např. poškození věci a uložení povinnosti ji opravit nebo jiných náhrad, včetně posuzování toho, jaké postavení má žalobce a zda by mu vůbec (není-li vlastníkem věci) takové nároky příslušely.
Dojde-li ke zničení věci, pak nemůže být žaloba z rušené držby úspěšná proto, že věc již neexistuje a není ji tedy možné vydat, je případně namístě, aby žalobce podal žalobu na náhradu škody.
19. Jakkoli tedy obecné soudy posoudily zjevně nesprávně splnění podmínky svémocného rušení držby (v otázce stavebního povolení jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vylučujícího svémoc), Ústavní soud neshledal jako neústavní ze shora popsaných důvodů jejich závěr o nedůvodnosti žaloby. Ústavní soud závěrem dodává, že neúspěšné uplatnění posesorních nároků nijak nevylučuje možnost stěžovatelky domáhat se ochrany subjektivních práv v petitorním řízení.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu