Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Františka Heidlera, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2024 č. j. 3 As 163/2023-33 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2023 č. j. 57 A 39/2022-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označené rozsudky. Tvrdí, že správní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že Městský úřad Sušice (dále jen "stavební úřad") v dubnu 2019 na základě kontrolní prohlídky stavby ve vlastnictví stěžovatele zjistil, že stěžovatel jako stavebník realizoval na dokončené stavbě nepovolené stavební úpravy, změnil její dispozice i účel užívání - rodinný dům změnil na ubytovnu. Stavební úřad proto dne 6. 5. 2019 zahájil řízení o odstranění stavby - provedených stavebních úprav. Stěžovatel dne 10. 6. 2019 požádal o dodatečné povolení stavby - stavebních úprav, mimo jiné stavebních úprav krovu a střechy a změnu účelu na 2 bytové jednotky. Po delším procesním vývoji nakonec stavební úřad rozhodnutím ze dne 31. 10. 2021 podle § 129 odst. 3 stavebního zákona rozhodl, že stavbu nelze dodatečně povolit. Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2022 vedlejší účastník stěžovatelovo odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku mj. odkázal na judikaturu, podle níž je to žadatel o dodatečné povolení stavby, jehož tíží důkazní břemeno týkající se splnění podmínek pro dodatečné povolení stavby. Je na něm, aby tvrdil a prokázal, že stavební úpravy, o jejichž legalizaci usiluje, nejsou v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem a odpovídají požadavkům stavebního zákona. Stavební úřad rovněž při posuzování žádosti vychází z faktického stavu, tj. stavu, v němž byla stavba skutečně postavena. Krajský soud následně schválil závěr správních orgánů, podle nichž stavební úpravy deklarované v žádosti neodpovídají faktickému stavu budovy, neboť její nové dispoziční řešení neumožňuje uvedený způsob jejího využití jako rodinný dům. Fakticky jde totiž o ubytovnu. Stěžovatel takto dům před podáním žádosti o dodatečné povolení stavby užíval. Jelikož stěžovatel v odpovědi na výzvu stavebního úřadu trval na tom, že žádá o dodatečné povolení změny způsobu využití jako rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami, nikoli jako ubytovací zařízení, tak této výzvě v požadovaném rozsahu nebylo možno vyhovět.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje dosavadní průběh správního řízení a soudního řízení. Poté kritizuje, že se soudy nezabývaly jeho tvrzením, že přítomnost cizinců ve sporném domě je dána tím, že jeho manželka je taktéž cizinka a v zemi jejího původu je obvyklé, že si členové rodiny navzájem pomáhají. Neobvyklé dispoziční řešení domu stěžovatel ve správním řízení vysvětlil: to, že má každý pokoj vlastní sociální zařízení, je dáno tím, že stěžovatel plánoval, že v domě budou bydlet starší osoby. Dále stěžovatel polemizuje s výkladem vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Vyhláška neomezuje počet kuchyňských koutů ani sociálních zařízení v domě. Právě ve svévolném výkladu vyhlášky vidí stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel polemizuje s výkladem důkazní povinnosti, neboť pokud neprovozuje ubytovnu, logicky nemohl prokázat, že stavba, která není ubytovnou, má splňovat podmínky ubytovacího zařízení. Správní soudy nevysvětlily, co je vedlo k přesvědčení, že sporný dům je ubytovnou.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003
sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Stěžovatel se však v nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily správní orgány a přezkoumaly správní soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu.
8. Všemi okruhy argumentace, které nyní stěžovatel v ústavní stížnosti snáší, se správní soudy řádně zabývaly. Konkrétně, k výkladu vyhlášky č. 501/2006 Sb. a s tím souvisejícími skutkovými zjištěními se krajský soud vyslovil v bodě 42 napadeného rozsudku (srov. též body 37, 53 a 59 tamtéž, podobně body 18 až 20 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K námitce, že snad cizinci, kteří se v domě pohybují, jsou vzdálenými příbuznými stěžovatelovy manželky, se krajský soud vyslovil v bodě 56 rozsudku (včetně upozornění na to, že během správního řízení v tomto směru stěžovatel svá vyjádření měnil). Námitky ohledně výkladu stěžovatelovy povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní pak srov. bod 62 napadeného rozsudku krajského soudu.
9. Ústavní soud jen shrnuje, že není nic neústavního na závěru správních orgánů, že stěžovatel nezákonně přestavěl svůj rodinný dům s původně jednou bytovou jednotkou na ubytovnu s dvanácti samostatnými pokoji, každý s vlastním sociálním zařízením a vlastní kuchyní. Právě proto však dle závěrů správních orgánů dům nyní již neodpovídá požadavkům na rodinný dům dle právních předpisů.
10. Správní soudy neporušily základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu