Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZAREMBA Stav Group SE, sídlem Vývoz 5475, Zlín, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 4 To 44/2021-14259 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. srpna 2021 č. j. 68 T 1/2019-14236, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), že předsedkyně senátu Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 68 T 1/2019. V dané trestní věci krajský soud rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2021 č. j. 68 T 1/2019-14098 o zabrání nemovitostí vlastněných stěžovatelkou (jako zúčastněnou osobou). Ve stížnosti podané proti tomuto usnesení vznesla stěžovatelka námitku podjatosti uvedené soudkyně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil uvedené usnesení a vrátil věc (včetně námitky podjatosti) k novému projednání krajskému soudu. Ten po zvážení předestřených námitek dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Předsedkyně senátu uvedla, že nezná žádného z účastníků řízení ani jejich zástupců. Zúčastněnou osobu a jejího zmocněnce si v podstatě nepamatuje, neboť k dokazování v dané věci došlo před více než dvěma lety. Dále krajský soud odmítl, že by se dopustil dezinterpretace obsahu některých důkazů. K námitce, že zmocněnec stěžovatelky nebyl přibrán k dokazování v hlavním líčení, krajský soud uvedl, že zmocněnec se účastnil dokazování ve dnech 4. a 5. 11. 2019. Neúčast u předchozího hlavního líčení nehodnotil vrchní soud jako relevantní pochybení.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že předsedkyně senátu krajského soudu nečinila nestandardní kroky, které by měly zakládat pochybnosti o její nepodjatosti. Z žádného jejího úkonu nevyplývalo, že by nerozhodovala nestranně. Pochybení, která vrchní soud vytkl krajskému soudu v předchozích fázích řízení, nejsou podle ustálené judikatury a odborné literatury důvodem pro vyloučení soudce. Námitky stěžovatelky jsou pouhými nepodloženými domněnkami.
4. Stěžovatelka namítá, že v dané věci nelze hodnotit pochybení předsedkyně senátu izolovaně. Stěžovatelka upozorňuje na to, že soudem nebyla poučena podle § 42 trestního řádu a že k jejímu přibrání do řízení došlo až v době, kdy bylo dokazování fakticky ukončeno. Dále stěžovatelka upozorňuje, že soud neprovedl jí navrhované důkazy. V usnesení o zabrání stěžovatelčiny věci byly důkazy hodnoceny v přímém rozporu s jejich skutečným obsahem. Z toho stěžovatelka dovozuje, že soud rozhodl podle principu "presumpce viny". Nadto stěžovatelka upozornila na to, že jí nebylo krajským soudem po dlouhou dobu doručeno usnesení vrchního soudu vyhovující její stížnosti. Za to se následně stěžovatelce místopředseda krajského soudu omluvil. Oba soudy tak podle stěžovatelky zaujaly formalistický postoj k otázce vyloučení rozhodující soudkyně. Tím postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť v podstatě pouze namítá, že správně zjištěné skutkové okolnosti (o činnosti předsedkyně senátu krajského soudu) je nutné hodnotit odlišně, tedy naopak v její prospěch. Taková role však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Soudy řádně aplikovaly relevantní právní úpravu a vypořádaly se se všemi vznesenými námitkami. Skutečnost, že stěžovatelka má nadále pochybnosti o podjatosti uvedené soudkyně, je v takové situaci z ústavněprávního hlediska nerozhodná.
8. Závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích představují logickou, srozumitelnou a ústavně konformní aplikaci § 30 odst. 1 trestního řádu, která není v kolizi s právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), ale ani s právem na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Skutečnost, že se soudce v řízení dopustí pochybení (a to dokonce případně na úrovni kárného deliktu), není zásadně sama o sobě důvodem pro jeho vyloučení, nýbrž pro nápravu takových pochybení zákonem předvídanými prostředky, k čemuž došlo i v dané věci. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelčiny námitky v nynější věci nejsou způsobilé založit pochybnosti o ústavní konformitě napadených rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně senátu krajského soudu.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu