Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TIME LIMIT, s. r. o., sídlem Hostivařská 1109/2, Praha 15 - Hostivař, zastoupené JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, Hráského 406, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 23 Cdo 2585/2021-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2021 č. j. 15 Co 176/2021-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. února 2021 č. j. 59 C 99/2020-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Direct pojišťovna, a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 76 085 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a nahradit náklady řízení (II. výrok). Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice a stěžovatelka uzavřely pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem konkrétního motorového vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Řidič tohoto vozidla zapříčinil dopravní nehodu a způsobená škoda byla vyčíslena částkou 76 085 Kč, kterou vedlejší účastnice poukázala na účet opravce. Vedlejší účastnice stěžovatelku opakovaně žádala o předložení dokladů, mimo jiné o řidičský průkaz řidiče, jenž nehodu způsobil, a to za účelem řádného prošetření škodní události, avšak stěžovatelka zůstala nečinná a požadované doklady vedlejší účastnici nedodala. Stěžovatelka tak podle obvodního soudu postupovala v rozporu s § 8 odst. 1 až 3 zákona č. 168/1999 Sb., když k vyřízení škodné události vedlejší účastnici nepředložila k tomu příslušné doklady, tedy v průběhu šetření škodné události nepostupovala v souladu s pokyny pojistitele (tj. vedlejší účastnice). V návaznosti na to obvodní soud uzavřel, že u stěžovatelky byly naplněny zákonné důvody pro vznik regresivního nároku vedlejší účastnice. Obvodní soud také zdůraznil, že stěžovatelka požadované doklady nepředložila ani během soudního řízení, ač jí byla učiněna nabídka, že vedlejší účastnice vezme žalobu zpět. Stěžovatelka tak podle obvodního soudu ani na uvedenou nabídku neučinila kroky k tomu, aby vedlejší účastnici umožnila vyloučit případné naplnění některých z postižních důvodů ke hrazené škodě.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, s odůvodněním, že stěžovatelka neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka neuvedla žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které jí bránily ve spolupráci s vedlejší účastnicí. Okolnost, že vedlejší účastnice dokázala pojistnou událost uzavřít i bez dokladů, jež po stěžovatelce žádala, "automaticky" neznamená, že by vedlejší účastnice měla při vyřizování události porušit jakoukoliv povinnost; naopak rozsudek městského soudu je založen na tom, že stěžovatelka vedlejší účastnici prošetření škodné události ztížila. Nebylo-li dovolání stěžovatelky shledáno přípustným, nemohl se Nejvyšší soud zabývat ani jinými vadami řízení, které eventuálně mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především opakuje svoji dosavadní argumentaci, tedy že se obecné soudy řádně nezabývaly existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, které stěžovatelce zabránily ve spolupráci s vedlejší účastnicí. V řízení rovněž podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by v důsledku nedostatku své aktivity vedlejší účastnici způsobila újmu, která je totožná s výší plnění, jež musela vedlejší účastnice jako plnění plynoucí ze škodní události hradit. V řízení rovněž nebylo vysvětleno, zda pojistná událost byla s konečnou platností vyřešena, když na druhou stranu vedlejší účastnice po stěžovatelce požadovala doložení různých dokladů. Ani z vyjádření České pošty, s. p., přitom nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k doručení opakovaných výzev vedlejší účastnice stěžovatelce (v tomto rozsahu se tedy obecné soudy podle stěžovatelky odchýlily od výsledků dokazování).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Z těchto východisek lze dovodit, že pro výsledek řízení o ústavní stížnosti nejsou rozhodná eventuální dílčí pochybení na úrovni podústavního práva, ale pro Ústavní soud je rozhodující, aby řízení před obecnými soudy bylo řádně vedeno. V této souvislosti pak Ústavní soud, vztaženo ke stěžovatelčině stížnostní argumentaci, nepřehlédl, že stěžovatelka dostatečně přesvědčivě nevysvětluje, proč nepřistoupila na smírné řešení sporu, projevila-li vedlejší účastnice v řízení před obvodním soudem ochotu vzít žalobu zpět, poskytne-li stěžovatelka jí požadované doklady alespoň dodatečně.
Opakuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti svůj argument, že buď bylo - zjednodušeně řečeno - šetření škodní události ukončeno a pak uvedené doklady již nejsou potřeba, anebo šetření škodní události nebylo ukončeno, a potom je žaloba vedlejší účastnice předčasná, taková argumentace z ústavněprávního pohledu obstát nemůže. V řízení nebylo sporné, že ke škodní události došlo a stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nerozporuje výši plnění, kterou vedlejší účastnice za opravu motorového vozidla hradila.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení opakuje závěr, z něhož vychází rozsudek městského soudu, že nedodání dokumentů žádaných vedlejší účastnicí po stěžovatelce ukončení šetření škodní události nezabránilo, ale ztížilo, když podle odůvodnění rozsudku obvodního soudu absence takových dokumentů bránila vedlejší účastnici v tom, aby při řešení předmětné pojistné události uplatnila některé postižné důvody. Rozhodnutí vedlejší účastnice uplatnit proti stěžovatelce regresní nárok není neústavní.
10. Vzhledem k uvedeným zjištěním Ústavní soud konstatuje, že není rozhodná polemika stěžovatelky - vedená toliko v rovině podústavního práva - zda bylo dostatečně prokázáno, že jí výzvy vedlejší účastnice k doložení dokladů byly Českou poštou, s. p., skutečně doručeny, když stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí přesvědčivý argument, proč by výše regresu požadovaného vedlejší účastnicí měla být za dané situace vůči stěžovatelce nepřiměřená. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani relevantně nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, že v dovolání nikoliv dostatečně formulovala otázky, pro něž by mělo být přípustné.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu