Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2021 č. j. 2 Cmo 3/2021-403 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-382, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-390, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 21. 6. 2021, který s přihlédnutím k jeho obsahu posoudil jako návrh na přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 39 Cm 1/2016, a to do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 40 Cm 1/2019, jehož se stěžovatelka domáhala z důvodu údajné litispendence těchto řízení. Krajský soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že nemá za to, že by v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 1/2019 byla řešena jakákoli otázka, kterou by v řízení sp. zn. 39 Cm 1/2019 nebyl oprávněn sám řešit, či která by mohla mít význam pro jeho rozhodnutí.
Řízení sp. zn. 40 Cm 1/2019 navíc bylo zahájeno později než řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, pokud by tedy přes uvedené byl jeho předmět stejný, bylo by třeba zastavit později zahájené řízení, proto návrh stěžovatelky na přerušení řízení dříve zahájeného zamítl. Zároveň stěžovatelku poučil o tom, že odvolání proti jeho usnesení není dle § 202 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné.
3. I přes poučení, které se stěžovatelce dostalo, se proti rozhodnutí krajského soudu odvolala. Její odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Jak Ústavní soud stěžovatelce vysvětlil již ve svých usneseních ze dne 26. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 683/21
či ze dne 15. 6. 2021
sp. zn. III. ÚS 1468/21
, je pojmovým znakem ústavní stížnosti její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadených rozhodnutí, jimiž byl jednak zamítnut návrh stěžovatelky, který krajský soud posoudil jako návrh na přerušení řízení (byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se tímto návrhem ve skutečnosti domáhala pouze odročení jednání nařízeného na den 28. 6. 2021), a jednak odmítnuto její odvolání, neboť toto směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž občanský soudní řád odvolání nepřipouští, řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost vedené u krajského soudu pod sp. zn. 39 Cm 1/2016 nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky k ochraně jejích práv.
Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatelka i nadále nespokojena s výsledkem řízení o její žalobě, by se jí otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05
(U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka totiž podala ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a brojí jí "pouze" proti rozhodnutí soudů, jímž tyto nevyhověly jejímu návrhu na přerušení řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, příp. odročení jednání, které bylo v rámci tohoto řízení nařízeno na den 28. 6. 2021, a to z důvodu stěžovatelkou tvrzené litispendence dvou řízení vedených krajským soudem, u nichž však krajský soud existenci takové překážky neshledal.
Ani v případě, že by se krajský soud mýlil a soudy vyšších stupňů následně dospěly k závěru, že tato překážka dána je, nebylo by napadené rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu způsobilé citelně zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť, jak ostatně již srozumitelně vysvětlil krajský soud, byla-li by tato překážka skutečně dána, muselo by být zastaveno to řízení, které bylo zahájeno později, nikoli tedy řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016. O jakýkoli "citelný a bezprostřední" zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto v nynější věci nejde.
8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná proti shora uvedeným procesním rozhodnutím zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná. Stěžovatelka tím však není zbavena možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud by podle jejího názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo a stěžovatelka by byla v důsledku nesprávného procesního postupu soudů zbavena možnosti uplatnit veškerou svou argumentaci, čehož se s ohledem na dvě souběžně probíhající řízení obává. K takové situaci však dosud nedošlo, když stěžovatelka sama v ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svou obavu, že by k takové situaci v dalším průběhu řízení hypoteticky mohlo dojít.
9. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového netvrdí ani samotná stěžovatelka.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu