Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS - ROPA plus, spol. s r. o., sídlem U Potoka 369/9, Bruntál, zastoupené JUDr. Miluší Kulhavou, advokátkou, sídlem Sladovnická 274/16, Bruntál, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2021 č. j. 4 Cmo 136/2021-56 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2021 č. j. 3 Cm 28/2021-30, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti E L K O - O I L, s. r. o., sídlem Masarykovo náměstí 4/31, Odry, a 2. Josefa Kořenka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu či řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen i čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce, která se žalobou domáhala na vedlejších účastnících zaplacení částky 4 120 811,39 Kč s postižními právy ze směnky, osvobození od soudních poplatků. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje zákonné předpoklady pro přiznání tohoto osvobození podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť přes poučení věrohodným způsobem neprokázala své majetkové a finanční poměry, aby si mohl udělat představu, do jaké míry jsou nepříznivé. Stěžovatelka neosvědčila, jaké má příjmy, jaké závazky má vůči dodavatelům, jaké hradí režijní náklady, když tvrdila, že blíže nespecifikované příjmy stačí na jejich úhradu. Uvedla-li pouze, že platby musí řešit "náhradním způsobem", toto tvrzení neosvědčila, a i když jsou její poslední hospodářské výsledky v minusových hodnotách, jde o fungující společnost, která není v likvidaci. Není tak zřejmé, že by pro ni mělo zaplacení soudního poplatku likvidační důsledky. Kromě toho je majitelkou cenného papíru v žalované hodnotě, takže mohla počítat se soudním sporem, a tedy i úhradou soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že k rubopisu došlo dne 20. 6. 2018, kdy byl záporný výsledek hospodaření (-777 577 Kč), je zřejmé, že byla s to si finanční prostředky na koupi směnky opatřit. Navíc stěžovatelka má pohledávku vůči společnosti SVAM CS, s. r. o., k jejímuž pozemku je zřízeno exekutorské zástavní právo.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu jako věcně správné. Konstatoval, že krajský soud vyšel z toho, že poměry odůvodňující přiznání osvobození od soudních poplatků je žadatel povinen tvrdit a věrohodným způsobem prokázat a že není úkolem soudu vyvíjet další úsilí ke zjišťování jeho poměrů, a takový závěr je v souladu s ustálenou (a vrchním soudem blíže specifikovanou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odmítl stěžovatelčinu námitku, že ji měl krajský soud podrobně poučit, jak má své poměry tvrdit a prokazovat, s tím, že je jen na žadateli, aby tvrdil a prokázal, že jeho poměry přiznání osvobození odůvodňují.
Dále se s krajským soudem ztotožnil i v tom ohledu, že stěžovatelka své poměry neosvědčila, zejména když neuvedla, co se skrývá pod tvrzením, že platby musí řešit "náhradním způsobem". Byť bylo prokázáno, že v době podání žaloby jí byl obstaven účet a její hospodaření je od roku 2017 ztrátové, stěžovatelka uvádí, že stále funguje, aniž by objasnila, co tento "náhradní způsob" představuje. Nelze tudíž dovodit, že by pro ni bylo zaplacení soudního poplatku likvidační. Navíc v období po splatnosti směnky měla stěžovatelka na svém účtu do jeho obstavení finanční prostředky, z nichž mohla soudní poplatek uhradit, a směnku nabyla v době, kdy již byla ve sporu s finančním úřadem, a měla počítat s tím, že s jejím vymáháním budou spojeny náklady.
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a tvrdí, že obecné soudy měly snahu její žádost zamítnout a tomu přizpůsobily i svou argumentaci. Přitom podáním ze dne 12. 7. 2021 doplnila svou žádost o osvobození od soudního poplatku v tom ohledu, že má dlouhodobě obstaven účet a platby musí řešit náhradním způsobem, což omezuje její podnikatelskou činnost, a že její příjmy stačí pouze na úhradu režijních nákladů a plnění závazků vůči dodavatelům, neuhradila však sociální a zdravotní pojištění, zredukovala počet zaměstnanců i jejich pracovní dobu. K tomu přiložila prohlášení právnické osoby a daňová přiznání. Má za to, že tím dostatečně svoje majetkové poměry osvědčila. Není pravda, že by neobjasnila, že platby musela řešit náhradním způsobem, neboť v odvolání uvedla, že měla obstavený účet a odběratelé jí platili v hotovosti a tyto platby byly řádně zaúčtovány. Nepředpokládala, že by tento pojem mohl být pro soudy důležitý, jinak by se mu vyhnula a uvedla konkrétní způsob plateb. K tomu stěžovatelka dodala, že jen tímto způsobem se mohla vyhnout svévoli finančního úřadu.
5. K argumentu vrchního soudu, že v době splatnosti směnky měla na účtu finanční prostředky, stěžovatelka uvedla, že jí tento soud v podstatě vytknul, že po vyplnění data splatnosti na blankosměnce se snažila dosáhnout mimosoudního vyřízení věci, a dodala, že navíc částka na účtu nebyla dostatečně vysoká na to, aby bylo možné uhradit soudní poplatek bez ohrožení jejího chodu. Vrchní soud dále nepřihlédl k jejímu tvrzení obsaženému v odvolání, podle něhož kdyby nesouhlasila s postoupením pohledávky, musela by stejnou částku sama uhradit společnosti TRANSCARGO s. r. o. z titulu ručení.
6. Podle stěžovatelky rozhodujícím kritériem při rozhodování soudu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. je objektivní schopnost žadatele soudní poplatek zaplatit. Obecné soudy postupovaly svévolně, když nezhodnotily její reálné možnosti ho zaplatit, konkrétně když dostatečně nevzaly v úvahu, že její majetek byl zabaven a rozprodán finančním úřadem, že měla dlouhodobě obstavený účet a její "sídlo" bylo (jako zástava zajištující úvěr peněžního ústavu) zpeněženo. O dosahování zisku nebylo možné vůbec uvažovat, také společníci si od roku 2015 nevyplatili žádné podíly na zisku a jednatelé si nevyplácejí odměny za výkon funkce a právní zastupování bude hrazeno z případného přísudku.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, zde konkrétně § 138 odst. 1 o. s. ř., pak bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí (z hlediska řádně vedeného soudního řízení) neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud opakovaně uvádí, že spor o to, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o této otázce totiž spadá do kognice obecných soudů, a jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající především v absenci řádného odůvodnění, popř. v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309), ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09
(N 216/55 SbNU 33) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489)].
11. V nyní posuzované věci obecné soudy svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a v dostatečném rozsahu odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], a ani (po věcné stránce) nelze jejich závěry označit za extrémní. Obecné soudy přiléhavě konstatovaly, že základní povinností žadatele o osvobození od soudního poplatku je tvrdit a dostatečně hodnověrně prokázat, že jeho (majetkové) poměry úhradu soudního poplatku neumožňují. Dále vzaly v úvahu stěžovatelčino tvrzení (v ústavní stížnosti opakované) o špatné ("extrémně neutěšené") ekonomické situaci, a to již od roku 2015, jak mělo plynout z předložených ekonomických výkazů, resp. z toho, že má obstavený účet a její majetek je zabaven a rozprodáván, její hospodaření je ztrátové, nevyplácí žádný podíl na zisku a jednatelům odměnu za výkon funkce, a že musela snížit počet zaměstnanců.
12. Tyto skutečnosti však - nikoliv bezdůvodně - vzbudily u obecných soudů pochybnost, proč se stěžovatelka za tohoto stavu pustila do transakce s předmětnou směnkou, proč ji za účelem zlepšení své ekonomické situace soudně neuplatnila v době, kdy byla s to soudní poplatek uhradit, a především jak je možné, že přesto všechno je schopna stále fungovat. Stěžovatelčino vysvětlení, že hrazení závazků musí řešit "náhradním způsobem", byť doplněné tvrzením, že transakce probíhají v hotovosti, pochybnosti o jejích skutečných finančních možnostech nepovažovaly za dostatečně vyvrácené, přičemž ani toto hodnocení nelze považovat s ohledem na zjištěné skutečnosti za zjevně nepřiměřené či dokonce v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. již nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu