Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BARNA, s.r.o., sídlem Týnská 555/23, Třebíč, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, sídlem Rubešova 83/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2427/2022-1114 ze dne 10. listopadu 2022 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 200/2020-1064 ze dne 19. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PRETOL s.r.o., sídlem Radimova 2342/36, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí probíhal před obecnými soudy spor o náhradu škody, kterou měla stěžovatelce způsobit vedlejší účastnice neodborným odtahem vozidla. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 47 Cm 212/2007-955 ze dne 17. 1. 2020 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 145 710 Kč (výrok I.), žalobu v částce 271 945 Kč zamítl (výrok II.). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici částku 192 398 Kč (výrok III.), a uložil jí zaplatit krajskému soudu na nákladech řízení částku 30 622 Kč (výrok IV.) a částku 16 089 Kč (výrok V.).
3. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výrocích II., III. a IV. potvrdil. Dále uložil stěžovatelce, aby vedlejší účastnici nahradila náklady odvolacího řízení ve výši 51 152,75 Kč.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 občanského soudního řádu nebyly naplněny.
5. Stěžovatelka má za to, že soudy nesprávně posoudily otázku náhrady škody, která vznikla na jejím vozidle. Nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedl vrchní soud a namítá, že jeho závěry jsou nesmyslné. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4554/2015 (pozn. správně jde o rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 ze dne 15. 11. 2017), z nějž plyne, že nelze automaticky přičítat vědomost prokuristy o určité právně významné skutečnosti právnické osobě, tam kde prokurista nezastupuje právnickou osobu. Stěžovatelka má za to, že vrchní soud nesprávně dospěl k názoru, že jednatel stěžovatelky věděl nebo měl vědět o závažnosti závady na vozidle při jízdě s vozidlem dne 12. 4. 2007.
6. Dále uvádí, že postup vrchního soudu, který neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Rozmahela, je vadný, kdy se vrchní soud řádně nevypořádal s důvody, proč důkaz neprovedl. Postup vrchního soudu má za vadný také proto, že bez poučení o změně právního názoru vydal napadené rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. V postupu nového senátu odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka porušení práva na řádný proces, rozhodnutí považuje za překvapivé.
7. Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, má za to, že interpretace jejího dovolání Nejvyšším soudem byla nepřesná a vedla nesprávně k jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Uvádí, že její dovolání ze dne 8. 7. 2022 bylo v této věci již třetí, a že se vždy v dovolání snažila vyřešit i jednu ze základních právních otázek nutných pro spravedlivé posouzení jejího nároku. Stěžovatelka má dále za to, že hlavní příčinou vzniku škody bylo nepoctivé jednání vedlejší účastnice, když je zřejmé, že příčinou škody bylo především předání poškozeného vozidla stěžovatelce po nedostatečné opravě. Podle stěžovatelky byla tato námitka vrchním soudem ignorována, což stěžovatelka považuje za zbavení práva na vyjádření se ke všem důkazům prováděním v soudním řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Brojí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu, poukazuje Ústavní soud na to, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. 1. 2022). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
11. Stěžovatelce lze přisvědčit v námitce, že se vrchní soud s jejími důkazními návrhy (např. návrhem na provedení znaleckého posudku Ing. Zdeňka Rozmahela) nevypořádal dostatečně důkladně, tak, že by toto odmítnutí podrobně zdůvodnil. V tom lze spatřovat pochybení vrchního soudu, které však v posuzované věci nedosahuje ústavněprávní dimenze. Z argumentace vrchního soudu je totiž dostatečně zřejmé, že pokládal navrhované důkazy za nadbytečné, protože již provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Lze dodat, že již krajský soud (srov. odst. 55 rozsudku krajského soudu ze dne 17. 1. 2020) považoval v řízení za nadbytečné zadávat další posudek z oboru materiálového inženýrství k zjištění jednotlivých časových úseků postupného poškozování převodovky a posudek z oboru psychologie ke zjištění možností vnímání projevů poškozeného vozidla jednatelem stěžovatelky.
12. Ústavní soud dodává, že napadený rozsudek vrchního soudu nemohl být pro stěžovatelku překvapivý. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za "překvapivé", nebylo-li ho možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65) a sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93)]. Dále v usnesení sp. zn. III. ÚS 5/10 ze dne 20. 5. 2010 Ústavní soud konstatoval, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění, prvostupňové rozhodnutí sice potvrdí, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj.
V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.
Tato situace ovšem v nyní posuzované věci nenastala.
13. Vrchní soud napadené rozhodnutí nezaložil na stěžovatelce dosud neznámé argumentaci, což lze demonstrovat například tím, že odkázal na závěry svého předchozího rozhodnutí (č. j. 12 Cmo 140/2016-836 ze dne 9. 11. 2016) a zopakoval, že vedlejší účastnice odpovídá za tzv. prvotní škodu spočívající v poškození převodovky vozidla stěžovatelky v důsledku neodborně provedeného odtahu, s tím, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka prostřednictvím svého řidiče věděla, že k odpojení kardanu před odtahem nedošlo. Vrchní soud také odkázal na závěry krajského soudu k výpočtu ušlého zisku stěžovatelky (odst. 34 rozsudku vrchního soudu), ztotožnil se i jeho závěry o nákladech řízení (odst. 41 a násl. rozsudku vrchního soudu).
14. Nejvyšší soud objasnil, proč část stěžovatelčiných dovolacích námitek představovala pouze polemiku s hodnocením důkazů a otázky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Uvedl zároveň, proč otázky vymezené proti skutkovým zjištěním ani nemohly založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Dále srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelka nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k námitce, podle které mělo být jednání vedlejší účastnice, v jehož důsledku došlo ke vzniku škody, zapříčiněno nepoctivým jednáním vedlejší účastnice. Nelze ani přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že by vrchní soud opomenul výše zmíněnou stěžovatelčinu námitku, že byla při převzetí vozidla v dobré víře ohledně nepoškození převodovky, když se vrchní soud touto námitkou zabýval (srov. odst. 32 napadeného rozsudku vrchního soudu, který odkazuje na závěry v odst. 29 rozsudku vrchního soudu).
15. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek vrchního soudu, považuje za ústavně konformní výraz jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a 82 Ústavy), jež není poznamenáno žádným pochybením, které by mělo za následek porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a odůvodnilo zásah Ústavního soudu kasačním nálezem.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu