Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KARLA spol. s r.o., sídlem Zahradní 2004/46d, Bruntál, zastoupené JUDr. Janem Junkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 25 Cdo 283/2024-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem, sídlem Konopišťská 1153/6, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka jako podnikatelka v roce 2015 prodala české obchodní společnosti TS Plzeň a.s. tři hydromotory. Jeden z nich TS Plzeň zabudovala do svého výrobku (lisu na volné kování), který poté prodala zákazníkovi do Korejské republiky. V roce 2017 došlo u lisu k rozsáhlému úniku oleje, který vedl ke vzniku požáru. Poruchu lisu způsobila projektová a výrobní vada hydromotoru zhotoveného stěžovatelkou. Stěžovatelka při reklamaci vadu na svém výrobku uznala. Pojistitel společnosti TS Plzeň uhradil korejskému zákazníkovi majetkovou škodu, která v souvislosti s poruchou lisu vznikla (ve výši žalované částky), a následně se obrátil s regresním nárokem na stěžovatelku. Stěžovatelka tento nárok předala své pojišťovně - vedlejší účastnici, ta však odmítla stěžovatelce pojistné plnění vyplatit, protože rozsah pojištění sjednaný v pojistné smlouvě se na tento typ škodné události nevztahuje (stěžovatelka má sjednanou pojistnou smlouvu pouze s územním rozsahem na Českou republiku).
3. Stěžovatelka podala žalobu, v níž požadovala po vedlejší účastnici, aby jí zaplatila celkem částku 259 355,14 EUR. Byla přesvědčená, že jí na základě pojistné smlouvy vznikl nárok na pojistné plnění. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Podle obvodního soudu bylo nesporné, že se škodní událost stala na území Korejské republiky, na něž se pojistná smlouva nevztahuje. Pojištění bylo sjednáno s rozsahem jen na české území. Nešlo proto o pojistnou událost a stěžovatelka nemá nárok na pojistné plnění.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, že ke škodě došlo v České republice již v momentu, kdy byl vadný hydromotor namontován do listu na volné kování. Podle městského soudu v posuzované věci nešlo o vadu jako takovou (snížení hodnoty finálního výrobku následkem zabudování vadné komponenty), ale o následnou škodu způsobenou tím, že se vada projevila (únikem oleje a vznikem požáru, který poškodil lis). Proto byl správný právní závěr obvodního soudu, že ke škodní události došlo u koncového zákazníka v Korejské republice, mimo sjednaný územní rozsah pojištění. Nemohla obstát ani námitka stěžovatelky, že vůči konečnému odběrateli v Korejské republice nebyla v žádném právním vztahu. Stěžovatelka byla přímo odpovědná na základě § 2939 odst. 1 občanského zákoníku jakožto výrobce vadné komponenty. Podstatné dále bylo, že pojištění se nevztahovalo na škodu jakékoli povahy, nýbrž jen na škodu vzniklou jiné osobě poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením hmotné věci, kterou tato osoba oprávněně užívá. Společnost TS Plzeň nežádala náhradu škody z důvodu poškození své věci (k poškození hmotné věci došlo až u konečného zákazníka v době, kdy TS Plzeň nebyla vlastníkem dodaného lisu), nýbrž v důsledku vzniku odpovědnostního závazku vůči konečnému zákazníkovi.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovoláním se věcně nezabýval, neboť stěžovatelka dovoláním nenapadla všechny právní otázky, na nichž spočívalo napadené rozhodnutí. Stěžovatelka dovoláním napadla jen závěr, že ke škodě došlo mimo území České republiky, tedy mimo sjednaný územní rozsah pojištění. Kromě toho se však odvolací soud zabýval také povahou škody a uzavřel, že sjednané pojištění se nevztahovalo na danou škodu. Tento právní závěr stěžovatelka v dovolání nenapadla. Zpochybnění pouze jednoho z více právních závěrů, na nichž bylo založeno napadené zamítavé rozhodnutí, se tak nemohlo nijak projevit v jejím právním postavení.
6. Stěžovatelka je přesvědčená, že dovolání bylo možné věcně projednat. Obě otázky vymezené Nejvyšším soudem se velice úzce prolínají, proto je stěžovatelka v dovolání vzájemně provázala. V čl. II dovolání formulovala konkrétní právní otázku a v čl. IV ji podrobně rozebrala, včetně toho, zda je možné škodu vzhledem k její povaze považovat za pojistnou událost krytou pojištěním z pojistné smlouvy. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelka napadla také druhý právní závěr odvolacího soudu. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na konkrétní pasáže z dovolání a uzavírá, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, dovolání neposuzoval jako celek.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
12. Ústavní soud v minulosti potvrdil ústavnost judikatury Nejvyššího soudu, podle níž spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním účinně zpochybněno. Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání je tak nepřípustné jako celek (naposledy nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3023/24
, ROTO Plzeň, bod 24).
13. Taková situace nastala i v nynější věci. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla nárok na pojistné plnění, a to ze dvou samostatných důvodů. Zaprvé, ke škodě došlo mimo sjednaný územní rozsah pojištění, tedy nikoli v České republice, ale u koncového zákazníka v Korejské republice. Zadruhé, vzniklá škoda svou povahou neodpovídala věcnému vymezení pojistné události v pojistné smlouvě. Podle čl. 22 bodu 1 písm. b) všeobecných pojistných podmínek se pojištění vztahovalo na škodu vzniklou jiné osobě poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením hmotné věci, kterou tato osoba oprávněně užívá. Společnost TS Plzeň přitom nepožadovala po stěžovatelce náhradu škody z titulu poškození své věci či snížení její hodnoty v důsledku zabudování vadné součástky, nýbrž z důvodu vzniku odpovědnostního závazku vůči koncovému zákazníkovi.
14. Stěžovatelka měla odlišný názor na vymezení škodní události a v tomto duchu formulovala v čl. II dovolání právní otázku zakládající přípustnost dovolání: "zda je nutno vznik škodní (pojistné) události dovozovat již k plnění dodanému pojištěným ve vztahu k jeho smluvnímu partnerovi, resp. k okamžiku, kdy bylo toto vadné plnění použito tímto smluvním partnerem [...]?" Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že z takto koncipované právní otázky vůbec nevyplývá její věcná souvislost s druhým nosným závěrem odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí.
15. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Požadavek na dostatečné vymezení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí, lze naplnit i srozumitelnou právní argumentací obsaženou v dovolání, bude-li z ní tato otázka zřejmá (nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23
, bod 28). Svou právní argumentaci (postavenou na tom, že byla stěžovatelka v odpovědnostním vztahu jen se svým smluvním partnerem - společností TS Plzeň, a proto ke škodě došlo již namontováním vadné součástky do finálního výrobku této společnosti) však stěžovatelka s otázkou povahy škody nijak nepropojila, natož aby z ní bylo možné vyvodit konkrétní právní otázku zakládající v tomto směru přípustnost dovolání.
16. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se v dovolání zabývala také tím, zda je možné škodu vzhledem k její povaze považovat za pojistnou událost krytou pojištěním z pojistné smlouvy, opak je pravdou. Žádné konkrétní úvahy v tomto směru stěžovatelka v dovolání neučinila. Dílčí, vytržené pasáže z dovolání, na které stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti, nejsou v tomto směru dostatečně určité. Stěžovatelka v závěru dovolání uvádí, že "ze všeho výše uvedeného vyplývá, že ke škodné události ve vztahu mezi žalobkyní a společností TS došlo na území České republiky, přičemž na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v dané věci není ze strany společnosti TS požadována náhrada z titulu poškození své věci".
Právě skutečnost, že společnost TS Plzeň nepožadovala náhradu z titulu poškození své věci, nýbrž na základě odpovědnostního závazku vůči koncovému zákazníkovi, však byla pro odvolací soud stěžejní. Tyto závěry stěžovatelka dovoláním nenapadla a nevysvětlila, proč považuje věcný rozsah pojištění za naplněný.
17. Za této situace nelze po Nejvyšším soudu požadovat, aby si případné souvislosti mezi vymezenou právní otázkou a nosným závěrem městského soudu domýšlel sám za stěžovatelku.
18. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu