Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kováczovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2017 č. j. 95 Co 83/2017-68 a proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. května 2017 č. j. 8 Nc 158/2014-37, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení a 1.
I. Š. a 2. města Žatec, ul. Obránců míru 295, 438 24 Žatec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval s odvoláním na ustanovení § 502 odst. 1, odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v tehdy platném znění (dále jen "z. ř. s."), že návrh otce není důvodný, neboť za použití logického výkladu práva nelze dospět k závěru, že matka nezletilého A. je povinna předat nezletilého A. každé osobě, kterou přebírající rodič dítěte určí nebo pověří, pokud taková osoba nebyla stanovena usnesením, kterým byla upravena péče otce o nezletilého A. a matka nepřistoupila na návrh otce, aby přebírající osobou byl v dané věci v prvním případě pan R. a ve druhém případě pan L. Po odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 95 Co 83/2017-68 rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 Nc 158/2014-37 potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud v souladu s právním názorem soudu prvního stupně konstatoval, že smyslem uložení pokuty je především vymoci splnění uložené povinnosti ve prospěch osoby oprávněné. Tento předpoklad nebyl v projednávané věci naplněn, neboť otec se domáhá po povinné splnění povinnosti nad rámec povinností uložených jí soudním rozhodnutím. V usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 8. 2016 č. j. 8 Nc 158/2014-55 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2016 č. j. 13 Co 657/2016-96, jehož výkonu se stěžovatel v předmětném řízení domáhal, bylo matce nezletilého A.
uloženo předat ho do péče otce v blíže stanovených termínech s uvedením doby předání a převzetí s tím, že se předání nezletilého A. uskuteční vždy v místě bydliště rodiče, jehož péče o nezletilého končí. I když podle dosud nepravomocného rozhodnutí soudu má matka nezletilého A. fakticky v péči a výše uvedeným předběžným opatřením jí bylo uloženo v konkrétní dny předat nezletilého A. do péče otce, po obsahové stránce jde o úpravu styku otce s nezletilým A. Odvolací soud zdůraznil, že právo osobního styku je ve srovnání s ostatními právy a povinnostmi vyplývajícími z rodičovské zodpovědnosti právem nepřenosným, neboť styk se musí vykonávat osobně.
I když předání, resp. převzetí nezletilého dítěte jinou (pověřenou, resp. zmocněnou) osobou je pouze organizační změnou, nikoli výkonem práva styku, pokud matka s takovou změnou nesouhlasila a takováto možnost převzetí nezletilého A. od matky není výslovně uvedena ve vykovávaném rozhodnutí (exekučním titulu) pak nelze matku ukládáním pokut podle § 502 z. ř. s. donutit, aby takový změněný postup otce respektovala. Obdobné závěry však platí i v případě odchýlení se od úpravy styku s nezletilým A. matkou.
Podle názoru stěžovatele byla do doby pravomocného rozhodnutí věci péče o nezletilého A. rodičovská práva obou rodičů stejná; tedy včetně práva svěřit péči o dítě nebo dohled nad ním jiné osobě. Takový postup je podle názoru stěžovatele "zcela v kompetenci stěžovatele, jako rodiče nezletilého A.", tedy včetně práva podle ustanovení § 881 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Soudy obou stupňů tak svými rozhodnutími prý "zvýhodnily matku nezletilého A., před rodičovskými právy stěžovatele".
Z hlediska posouzení námitek stěžovatele shledal ve vztahu k napadeným rozhodnutí projednávanou ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích. Vzhledem k jeho argumentaci Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení bylo zjištění, zda matka respektuje pravomocné a vykonatelné předběžné opatření, kterým byly zatímně upraveny poměry účastníků řízení, či zda je porušuje, a zda jsou v takovém případě splněny podmínky nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle ustanovení § 502 odst. 1 z. ř. s.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodly na základě příslušných ustanovení z. ř. s. ve vztahu k vykonatelnému exekučnímu titulu - usnesení, kterým byla upravena péče stěžovatele o nezletilého A. Oba soudy se dostatečně zabývaly zjištěním, zda ze strany matky došlo k "dobrovolnému neplnění povinnosti uložené jí soudním rozhodnutím" nebo zda k nesplnění povinnosti nedošlo v důsledku jiných okolností, spočívajících např. v postupu stěžovatele.
Své závěry o absenci podmínky nařízení výkonu rozhodnutí, podložené obsahem opatrovnického spisu, oba soudy dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se tyto soudy řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že návrh stěžovatele je nezbytné v plném rozsahu zamítnout.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Uvedené platí i pro projednávanou věc a Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby se zabýval hypotetickými úvahami stěžovatele, které z hlediska tvrzeného porušení jeho rodičovských práv ve vztahu k projednávané věci nemají odpovídající ústavně právní rozměr.
Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci tzv. podústavního práva a že námitky stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Oba soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s ústavními principy, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu