Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 101 Co 207/2023-1342 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. května 2023 č. j. 30 P 116/2021-1277, 12 P a Nc 426/2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a a) nezletilé A. B. a b)
V. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se v posuzovaném řízení zabývaly návrhem stěžovatele (otce) na změnu úpravy poměrů k nezletilé dceři. Stěžovatel navrhoval, aby byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů tak, aby v péči matky V. B. (dále jen "matka") byla vždy od pátku sudého týdne od 19.00 hodin do pátku lichého týdne do skončení školní výuky a v péči stěžovatele od pátku lichého týdne do skončení školní výuky do pátku sudého týdne do 19.00 hodin a dále navrhoval speciální úpravu péče pro období prázdnin.
3. Okresní soud Praha-východ napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na úpravu poměrů nezletilé zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že současný rozsah styku stěžovatele s nezletilou, tedy v každém lichém týdnu od pátku 13.00 hodin do pondělí 7.45 hodin sudého týdne (spolu se zvláštní úpravou o prázdninách), byl zaveden rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 10. 2018 č. j. 29 Nc 38/2018-313 a potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019 č. j. 101 Co 59/2019-558. Následně stěžovatel opakovaně žádal o změnu rozsahu styku s nezletilou, konkrétně jeho rozšíření, ale jeho návrhy byly soudy postupně zamítnuty.
4. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel v odvolání změnil petit návrhu, upustil od striktní střídavé péče a navrhnul "asymetrickou" střídavou péči v rozsahu - každý lichý týden v roce od čtvrtku od skončení školní výuky do pondělí sudého týdne před zahájením výuky a dále v každý sudý týden od čtvrtku od skončení výuky do pátku sudého týdne před zahájením výuky.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po krátkém shrnutí dosavadního průběhu řízení poukazuje na vadný postup soudů. Soudy podle jeho názoru neprokázaly dostatečně silný legitimní důvod pro vyloučení střídavé péče. Nesouhlasí s tím, jak obecné soudy negativně posuzují jeho osobnost, přístup k matce nezletilé a vytýká jim, že se stále dokola vrací k odůvodnění již několik let starých rozhodnutí. Rozhodnutí soudů jsou v dané věci podle něj stereotypním odůvodňováním výlučné péče matky a vymýšlením důvodů, proč nedát stěžovateli více prostoru pro rozvoj nezletilé. V tomto směru stále opakuje, že soudy pravděpodobně nepochopily situaci, když jako důkaz nerespektování matky a její péče dávají mj. to, že se mu nelíbí, když nezletilá přijde s neostříhanými vlasy a špinavými nehty, nebo že by se nezletilá měla více učit do školy. Stěžovatel rovněž nechápe, proč obecné soudy nemohly jeho péči "rozšířit o jeden den" oproti dosavadnímu stavu.
7. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 nebo ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ze kterých podle něj jednoznačně vyplývá, že závěr o nevhodnosti střídavé péče nemůže soud odůvodnit obecným odkazem mimo jiné na komunikační potíže rodičů a nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého. V daném případě jsou podle něj splněna kritéria pro nařízení střídavé péče a v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1349/22 by měla nastoupit určitá "presumpce" nařízení střídavé péče. Poukazuje rovněž na nařízení střídavé péče jakožto důležitého psychologického nástroje pro rodiče. Podle stěžovatele jde o důkaz rovného postavení rodičů a tedy o jakousi symboliku vnímání rodičovství jako sdíleného nejen pro rodiče, ale hlavně pro dítě. V rozporu s tím však obecné soudy postavily svůj zamítavý postoj na neprokázané obavě, že by stěžovatel při svém působení na nezletilou mohl způsobit ochromení jejích citových vazeb k matce a poukazují na nevhodnost zaměření stěžovatele na učení se s dcerou. Stěžovatel soudům vytýká, že nezohlednily jeho zájem o vzdělávání nezletilé, konkrétně jeho snahu o mimoškolní vzdělání a aktivity (kroužek sebeobrany, keramiky, flétny aj.) a nevyslyšely jeho přání, aby s ním nezletilá mohla trávit více času o prázdninách v zahraničí (v pronajatém bytě v mexickém Cancúnu).
8. Porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že při jednání dne 15. 11. 2023 u odvolacího soudu byli účastníci řízení odděleni od soudkyň plexisklem a stěžovatel trpící lehkou nedoslýchavostí slyšel jen část toho, co bylo na jednání řečeno (soudkyně hlas nezesílila). Dále stěžovatel vytýká předsedající soudkyni, že mu nedovolila zasazovat jeho vysvětlení do nezbytného kontextu.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu.
13. Ústavní soud ve věci střídavé péče dovodil, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče však není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, tak záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte [nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)].
14. V posuzované věci jde již o rozhodování o návrhu na změnu úpravy poměrů nezletilého dítěte. Soudy v napadených rozsudcích (po shrnutí prakticky celé geneze daného případu) dospěly k závěru, že nebyla prokázána podstatná změna poměrů na straně stěžovatele, která by odůvodňovala změnu úpravy péče o nezletilou (ve smyslu rozšíření). Vypořádaly se s důvody stěžovatele, mj. tvrzení, že je v zájmu nezletilé, aby jí bylo umožněno trávit s ním cca jeden měsíc v roce v jeho pronajatém bytě v mexickém Cancúnu, že dochází k nedostatečné péči matky o nehty nezletilé a její vzdělávání a volnočasové aktivity, a to přestože šlo o opakované námitky. Své závěry opřely soudy o zprávy školy a opatrovníka, výpovědi rodičů, zejména pak o pohovor s nezletilou, jehož obsah je i podstatnou částí odůvodnění napadeného rozsudku (soud jej hodnotil jako autentický, bez známek manipulace ze strany rodičů). Soudy zejména konstatovaly, že nemají pochyb o tom, že péče stěžovatele je pro nezletilou přínosná, má dceři co předat, je schopen se o ni zcela postarat, ale jeho přístup k nezletilé postrádá potřebnou empatii a respekt k její osobnosti (bod 30 napadeného rozsudku okresního soudu, body 20 a 21 napadeného rozsudku krajského soudu).
15. Z uvedeného shrnutí, jakož i z kompletního znění odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu vyplývá, že oba obecné soudy se velmi podrobně zabývaly námitkami stěžovatele, kterému fakticky přisvědčily v tom, že rodiče jsou způsobilí zajistit střídavou péči o dítě. Při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte však uzavřely, že nařízení střídavé péče brání individuální okolnosti případu spočívající v přístupu stěžovatele k nezletilé, jeho osobnostnímu nastavení a postoji k tomu, jak by péče o nezletilou měla probíhat. Jejich argumenty nepostrádají logiku, opírají se jak o dřívější zjištění (v předchozích řízeních), tak o poznatky zavedené úpravy styku rodičů s nezletilou či o současný dokazováním prokázaný stav věci. Důraz přitom soudy kladou na postoj nezletilé, která dokázala při pohovoru velmi podrobně a přitom autenticky vyjádřit svůj názor a přání, ať už z hlediska rozsahu péče, návštěvy kroužků nebo cesty do Mexika. Obecným soudům v daném případě nelze upřít snahu o komplexní a zároveň citlivé posouzení návrhu (a též práv) stěžovatele, ovšem s důrazem na nejlepší zájem nezletilé. Ústavní soud v tom žádné porušení základních práv stěžovatele nespatřuje.
16. Nejlepší zájem dítěte se jako klíčové kritérium objevuje konstantně též v judikatuře Ústavního soudu. Podstatný je přitom závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 ). Uvedeným požadavkům přitom soudy v posuzované věci dostály.
17. Stěžovatel i obecné soudy své závěry opírají o judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel konkrétně uvádí nálezy sp. zn. I. ÚS 3350/22 , sp. zn. I. ÚS 3065/21 či sp. zn. III. ÚS 1349/22 , přičemž v odůvodnění z nich cituje jen určitou vybranou pasáž. V daných případech však Ústavní soud obecným soudům vyčítal nedostatečné (příliš obecné) odůvodnění jejich závěrů, které nadto neměly dostatečnou oporu v provedeném dokazování (protichůdné výpovědi rodičů). K tomu dodal, že absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by šlo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. V dalším rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil důležitost odůvodnění závěrů obecných soudů. V nyní posuzované věci však nelze obecným soudů taková pochybení vytknout, když z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývají jak důvody jejich postupu, tak i prameny jejich úvah. Ústavní soud proto neshledal v tomto případě obdobná pochybení, jako tomu bylo v uvedených rozhodnutích.
18. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí jsou silně individualizované. Judikatura Ústavního soudu tu formuluje obecné principy, nikoli jednoznačná pravidla, jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí. Rovněž výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče představují v prvé řadě referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
19. K námitce stěžovatele, podle které předsedající soudkyně odvolacího soudu při jednání "nemluvila dostatečně nahlas" a nedovolila mu zasazovat jeho vysvětlení do nezbytného kontextu, Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikoval, jak mělo dojít k porušení jeho základních práv takovým (údajným) jednáním. Jestliže z jeho souvisejících námitek vyplývá přesvědčení o negativním postoji soudkyně k jeho osobě, nejde o odpovídající ústavněprávní argumentaci, ale spíše o pokračující polemiku stěžovatele s tím, jak obecné soudy v řízení postupovaly a rozhodovaly v jeho neprospěch.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
21. Na závěr, spíše jako obiter dictum, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
22. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu