Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Antonína Orlity, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 46/2018-45, Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2018, č. j. 22 A 186/2016-40, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 10. 10. 2016, č. j. MSK 12137/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel podal u Městského úřadu v Novém Jičíně, odboru územního plánování, stavebního řádu a památkové péče (dále jen "stavební úřad"), žádost o dodatečné povolení stavby pro lesní hospodářství - dřevěného srubu na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Hostašovice (dále jen "stavba"). Žádost podal stěžovatel poté, kdy stavební úřad zahájil řízení o odstranění uvedené stavby. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 15. 3. 2011, č. j. ÚPS/19355/2011, zamítl stěžovatelovu žádost o dodatečné povolení stavby.
Podle stavebního úřadu byla stavba v rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštním předpisem [viz § 129 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění]. Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že odbor životního prostředí Městského úřadu v Novém Jičíně vydal negativní koordinované závazné stanovisko. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 25. 10. 2011, č. j. MSK 64189/2011, částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu a ve zbytku je potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 22 A 243/2011-33, zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 38/2013-29, zrušil rozsudkem krajského soudu i rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem kasace uvedených rozhodnutí byla zejména skutečnost, že krajský úřad jakožto odvolací správní orgán nevyžádal v rámci odvolacího řízení potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání stanoviska, ačkoli odvolání směřovalo do obsahu závazného stanoviska. Nejvyšší správní soud krajskému úřadu rovněž vytkl, že zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádal s částí odvolacích námitek.
Krajský úřad vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska a následně rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016, č. j. MSK 12137/2016, částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu (zejména opravil výrokovou část rozhodnutí i zjevnou chybu v druhu správního řízení - nahradil územní řízení řízením o dodatečném povolení stavby) a ve zbytku je potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žádosti nelze vyhovět s ohledem na nesouhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.
Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl krajský soud jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 22 A 186/2016-40. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 46/2018-45. Oba správní soudy shodně dospěly k závěru, že stavba je v rozporu s veřejně chráněným zájmem na zachování volné zcela nezastavěné krajiny mimo stávající sídelní útvary, neboť byla umístěna a realizována na území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami (Přírodní park Podbeskydí).
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu a rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 8. 10. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, a dále porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a protokolu č. 1 k Úmluvě.
V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; zejména namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval řádně všemi důvody uvedenými v kasační stížnosti a odůvodnění jeho rozsudku je nedostatečné, krajský soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy vztahující se ke změně stavu okolí stavby a vlivu stavby na danou lokalitu, správní orgány nedefinovaly pojem "veřejný zájem" a nesprávně dospěly k závěru, že veřejný zájem na dodatečném povolení stavby není dán.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy i správní orgány učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není.
Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby, neboť jí nebylo možné vyhovět z důvodu rozporu stavby s veřejně chráněným zájmem na ochraně přírody, jak uvedl orgán ochrany přírody v negativním závazném stanovisku. Je nutné zdůraznit, že závazné stanovisko je jedním z klíčových podkladů meritorního rozhodnutí, pro jehož výrokovou část je jeho obsah závazný (§ 149 odst. 1 spr. ř.), a vydává je dotčený orgán ve smyslu § 136 odst. 1 spr. ř. Rovněž platí, že nelze-li žádosti vyhovět z důvodu existence negativního závazného stanoviska, správní orgán neprovádí další dokazování a žádost zamítne (§ 149 odst. 4 spr. ř.).
V posuzované věci orgán ochrany přírody jakožto dotčený orgán vydal negativní závazné stanovisko, které s ohledem na okolnosti umístění a realizace stavby vedlo k jedinému možnému výsledku - zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Chtěl-li stěžovatel předejít současné a pro něj nepříznivé situaci, neměl stavbu provést na území Přírodního parku Podbeskydí a bez veřejnoprávního povolení ze strany orgánů veřejné moci.
Nejvyšší správní soud dospěl ke správnému závěru, že nebylo možné přihlédnout ke stávajícímu stavu zalesnění okolí stavby a jejího skrytí. Správní soudy byly vázány skutkovým a právním stavem ke dni rozhodnutí krajského úřadu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.); ke změně skutkového stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí správního orgánu, mohou soudy přihlédnout pouze ve výjimečných případech (např. při respektování zásady non-refoulement). Posuzovaná věc není výjimkou z uvedeného pravidla, a proto obecné soudy nepochybily, jestliže posuzovaly skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí krajského úřadu.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu ani rozhodnutím krajského úřadu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu