Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhů Ing. Jaromíra Houžvičky a Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, směřujícím proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2014, č.j. 8 A 196/2013-41, a č.j. 8 A 196/2013-44, a rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2014, č.j. 7 As 47/2014-22, a č.j. 7 As 48/2013-18, ve spojení s návrhem, aby Ústavní soud odstranil z právních předpisů povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti, ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky, takto: Návrhy se odmítají.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. října 2014, se navrhovatelé domáhali zrušení napadených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jejich zaručená práva, především právo na spravedlivý proces. Namítali, že rozhodnutími Městského soudu v Praze byly zamítnuty jejich žádosti o osvobození od soudního poplatku, Nejvyšší správní soud se dále zabýval i žádostmi navrhovatelů o ustanovení právního zástupce; rovněž kasační stížnosti byly zamítnuty. Navrhovatelé uvedli, že právě neuhrazení soudního poplatku a požadavek právního zastoupení jsou nástroje, jímž jsou opakovaně kráceni ve svých zaručených právech. Požadavky soudů navrhovatelům s sebou nesou nepřiměřené náklady, které by v souhrnu dosáhly statisícových částek. Současně se navrhovatelé (opakovaně) domáhali odstranění poplatkové povinnosti a povinného právního zastoupení v zákonem předepsaných řízeních před nejvyššími soudy a Ústavním soudem.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na splnění procesních náležitostí projednávaného podání k Ústavnímu soudu, přičemž především zjistil, že navrhovatelé nejsou právně zastoupeni. Z lustra podání navrhovatelů se přitom podává, že se na Ústavní soud obrátili opakovaně, v různých věcech, opakovaně však bez právního zastoupení a s identickým návrhem na zrušení poplatkové povinnosti a povinnosti právního zastupování. Navrhovatelé byli v minulosti opakovaně poučeni o náležitostech ústavní stížnosti, a o tom, že není nutnou podmínkou, aby se jim takovéhoto poučení, respektive výzvy k odstranění vad podání, dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích.
Lze tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatelům zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by nové poučování navrhovatelů o vadách podání a možnostech jejich odstranění bylo jen postupem neefektivním a formalistickým.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že navrhovatelé přesto zjevně nerespektovali ustanovení § 30 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.
Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene a) zákona o Ústavním soudu soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění vad podání.
Návrh na zrušení právního předpisu je možné podat v souvislosti s ústavní stížností, pokud však tato je z procesních důvodů, zaviněných přímo navrhovateli, odmítnuta, sdílí osud jejího nekonkretizovaného návrhu, či obecného požadavku, na zrušení povinného právního zastoupení a poplatkové povinnosti, osud jejich návrhu na zrušení napadených rozhodnutí soudů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka