Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele I. Ch., zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 101 Co 130/2023-523, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. Ch., nezl. S. Ch. a nezl. A. Ch., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze tvrzením, že soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, rozsudku odvolacího soudu, jakož i z dalších připojených listin se podává, že obecné soudy se v posuzovaném řízení zabývaly návrhem matky dvou nezletilých dětí (ve věku 17 let a 14 let) A. Ch. (dále jen "matka") na zvýšení výživného stanoveného stěžovateli - otci nezletilých. Konkrétní výši výživného matka ponechala na úvaze soudu.
3. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. 3. 2023 č. j. 42 P 543/2016-250 návrh matky na zvýšení výživného zamítl. Soud uzavřel, že ačkoli se během času navýšily potřeby nezletilých a zvýšily příjmy obou rodičů, vše za cenu fyzického i psychického vyčerpání obou rodičů, na jejichž zdravotním stavu se pracovní tempo odráží. Proto soud neshledal důvod zvýšení výživného s tím, že pro nezletilé bude vždy přednější zdraví a především živí rodiče než jejich vlastní materiální prospěch.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že s účinností od 1. 9. 2022 uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilé dcery částku 7 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2022 do 31. 11. 2023 ve výši 27 000 Kč pro nezletilou dceru a ve výši 19 500 Kč pro nezletilého syna uložil soud stěžovateli uhradit do 30. 6. 2024 (výrok II.). Odvolací soud shledal po doplnění dokazování odvolání matky důvodným. Konstatoval, že změna poměrů nastala jak u nezletilých, tak i u rodičů. Soud zohlednil novou vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilé dceři a konstatoval další pro určení výživného podstatné skutečnosti zjištěné v řízení (příjmy rodičů, jejich výdaje, jakož i výdaje vynaložené na potřeby nezletilých potomků).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje primárně se skutkovými závěry odvolacího soudu a podává svou vlastní verzi zjištěných skutečností. Brojí například proti tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že by snad měl financovat rodinu přítelkyně na úkor svých dětí, což nebylo prokázáno a neplyne to z žádného důkazu. Na uvedeném tvrzení stěžovatel dále staví své námitky o porušení zásady předvídatelnosti a právní jistoty od odvolacího soudu. Jeho odůvodnění shledává jako nedostatečné a částečně nepřezkoumatelné. Nesouhlasí rovněž s tím, odkdy odvolací soud rozhodl o zvýšení výživného, resp. z odůvodnění napadeného rozsudku podle něj nevyplývá, jak soud přišel na datum 1. 9. 2022.
6. Stěžovatel tvrdí rovněž zásadní nedostatky při provádění dokazování odvolacím soudem. Soud vůči matce postupoval benevolentně (někdy podle něj postačovalo její prohlášení, jindy nahlédnutí do online bankovnictví), zatímco vůči stěžovateli postupoval soud tendenčně a cíleně v jeho neprospěch (pozn.: konkrétní námitky a skutečnosti stěžovatel již neuvádí). Tím odvolací soud porušil jeho právo na rovnost stran.
7. Porušení svého základního práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel rovněž v postupu odvolacího soudu, který nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Byl proto nucen se i přes zdravotní problémy k jednání dostavit, když pro něj byla účast na jednání zásadní. Jako "speciální" otázku označuje změnu názoru kolizního opatrovníka v odvolacím řízení, který se v řízení před soudem prvního stupně přiklonil k jeho závěrům (tedy výživné nebylo zapotřebí zvyšovat), avšak v průběhu odvolacího řízení překvapivě svůj názor změnil.
8. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel pozastavil nad faktickými dopady rozhodnutí odvolacího soudu, zdůraznil pokles výdělku o 4 800 Kč, jeho špatný zdravotní i psychický stav a uzavřel, že zvýšení výživného představuje faktickou devastaci nejen stěžovatele, ale celé jeho rodiny. Zdůrazňuje přitom zejména potřeby své nejmladší dcery, jejíž výživa je tím ohrožena.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše a setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
13. Pokud jde o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165) a další].
14. V posuzované věci Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení jeho základních práv a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí o výši výživného. Odvolací soud provedl podrobné dokazování o majetkových a osobních poměrech obou rodičů, jejich výdělkových schopnostech a potřebách nezletilých (body 14 až 46 napadeného rozsudku). Zohlednil přitom jak zdravotní stav obou rodičů, tak i náročnost jejich práce (bod 59 napadeného rozsudku).
Odvolací soud rovněž zdůraznil i delší časový odstup od poslední změny výše výživného a korigoval v tomto směru tvrzení prvostupňového soudu, podle něhož se výživné neměnilo od roku 2019 - ve vztahu k nezletilé dceři bylo výživné naposledy stanoveno ke dni 1. 9. 2017 (viz bod 60 napadeného rozsudku). Nejen z tohoto pohledu se podle Ústavního soudu nejeví zvýšení výživného celkem o 3 100 Kč (o 1 800 Kč pro nezletilou dceru a o 1 300 Kč pro nezletilého syna) jako nikterak zásadní či dokonce "devastující", jak namítá stěžovatel.
Odvolací soud přitom neopomněl své závěry o zvýšení výživného adekvátně opřít o zjištěnou změnu poměrů (srov. body 60 až 61 napadeného rozsudku).
15. Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž zjistil, že odvolací soud se velmi podrobně zabýval nejen změnami v příjmech rodičů (viz výše), ale i majetkovými poměry v (nynější) rodině stěžovatele. Řádně přitom zohlednil jeho další vyživovací povinnost k nezletilé dceři a přihlédl i k tomu, že stěžovatel zajišťuje mj. bydlení a výživu nejen pro sebe, svou družku a nezletilou dceru, ale i pro dvě již zletilé dcery jeho družky. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud posuzoval též majetkové poměry jeho družky, výši jejích příjmů (rodičovský příspěvek) aj. Podle závěrů Ústavního soudu však dané úvahy odvolacího soudu (zejména tak, jak jsou uvedeny v bodě 62 napadeného rozsudku) nevyznívají v neprospěch jeho nejmladší dcery, resp. není možné dovozovat, že by stěžovatel byl povinen hradit zvýšené výživné na úkor nejmladší dcery tak, jak namítá v závěru ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud dále konstatuje, že samotný nesouhlas stěžovatele s tím, jak odvolací soud provedené důkazy posoudil, neznamená porušení jeho základních práv. Ústavní soud neshledal, že by úvahy odvolacího soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (to ostatně stěžovatel ani výslovně nenamítá). Naopak, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud hodnotil důkazy předložené či vyžádané od stěžovatele i matky nezletilých, současně oba rodiče řádně prokazovaly své příjmy i výdaje, přičemž odvolací soud z takto provedených důkazů při svém rozhodování vycházel (body 57 až 62 napadeného rozsudku). Jestliže stěžovatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke snížení příjmu stěžovatele, tento svůj závěr dostatečně odůvodnil. Vycházel přitom z § 154 občanského soudního řádu, kdy pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a k zániku funkce stěžovatele mělo dojít až od 1. 1. 2024 (viz bod 63 napadeného rozsudku).
17. Rovněž pokud jde o tvrzení stěžovatele směřující proti zvýšení výživného od 1. 9. 2022, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, z něhož je patrné, proč tak soud učinil (srov. bod 60 napadeného rozsudku). Je možné souhlasit se stěžovatelem, že konkrétní důvod striktně vázaný přímo na datum 1. 9. 2022 soud neuvedl, avšak z odůvodnění jasně plyne, že zvýšení nákladů je vázáno primárně na nástup nezletilé dcery na střední školu a počátek školního roku obecně. Nadto podle platné právní úpravy lze výživné pro dítě přiznat i zpětně, konkrétně nejdéle za dobu tří let zpětně ode dne zahájení soudního řízení.
18. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti tomu, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na odročení jednání ze zdravotních důvodů, Ústavní soud podotýká, že podstatné je v daném případě to, že stěžovatel se jednání nakonec osobně účastnil. Mimo jiné však byl stěžovatel právně zastoupen advokátem, který by zajisté byl schopen hájit jeho zájmy v případě nemožnosti jeho osobní přítomnosti.
19. Konečně ve vztahu k námitce stěžovatele o změně názoru kolizního opatrovníka v průběhu řízení před odvolacím soudem, Ústavní soud obecně konstatuje, že kolizní opatrovník zastupuje v řízení nezletilé, hájí pouze jejich zájmy, přičemž je oprávněn měnit své názory a stanoviska bez odůvodňování jiným účastníkům řízení. Pakliže změnil postoj (jakkoliv ve vyjádření k odvolání doporučil rozsudek soudu prvního stupně potvrdit), činil tak pravděpodobně právě jen z důvodu efektivního hájení zájmů nezletilých.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, s nimiž se odvolací soud dostatečným, ústavně konformním způsobem, vypořádal. Jeho úvahy přitom nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Nadto odvolací soud vyšel ze základní premisy, že životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu