Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Centrum Praha Jih-Chodov, s. r. o., sídlem Na Příkopě 388/1, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Lukášem Srbeckým, advokátem, sídlem Týn 639/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2023 č. j. 4 As 317/2022-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022 č. j. 10 A 96/2021-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 7 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v roce 2014 proběhla u stěžovatelky resp. v prostorách jí spravovaného obchodního centra ohlášená kontrola České inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP"), na jejímž základě ČIŽP udělila stěžovatelce pokutu ve výši 150 000 Kč za porušení § 16 odst. 1 písm. e) a § 39 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"), neboť třídění a oddělené shromažďování odpadů produkovaných v prostorách obchodního centra na veřejně dostupných plochách pro návštěvníky nebylo zajištěno v prostoru 2. patra obchodního centra, v obchodním centru bylo prováděno pouze lisování odpadů nikoliv dotříďování a byly zjištěny nesrovnalosti mezi hlášením o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi za rok 2012 a 2013. Proti rozhodnutí ČIŽP podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu životního prostředí (dále jen "ministerstvo"), které snížilo uloženou pokutu na částku 120 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí potvrdilo. Následně podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. Městský soud rozhodnutí ministerstva částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti výroku V. rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutím došlo k částečnému zrušení rozsudku městského soudu pro nepřezkoumatelnost a vrácení k městskému soudu k dalšímu řízení.
3. V návaznosti na rozsudek a závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, městský soud zrušil rozhodnutí ministerstva v celém rozsahu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ministerstvo rozhodlo podruhé, zrušilo rozhodnutí ČIŽP ve výroku o spáchání deliktu podle § 39 odst. 2 zákona o odpadech, určilo, že stěžovatelka porušila pouze povinnost podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, a za to jí uložilo pokutu ve výši 90 000 Kč.
4. Proti druhému rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka opětovně správní žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny námitky a uzavřel, že stěžovatelka jako původce odpadů, měla povinnost jednoznačně stanovenou v § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, které nedostála.
5. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka brojila kasační stížností, a protože Nejvyšší správní soud shledal kasační argumentaci nedůvodnou, napadeným rozsudkem ji zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
6. Stěžovatelka namítá, že protiprávní jednání, kterého se měla dopustit, není vymezeno zákonem a není vyjasněno ani v rozsudcích městského soudu a Nejvyššího správního soudu, tj. neexistuje žádná konkrétně stanovená povinnost původce odpadu zajistit třídění odpadu. Pro stěžovatelku je zarážející, že soudy zastávají stanovisko, že nedostatečně motivovala zákazníky ke třídění odpadu, byť nebylo specifikováno, jak tato motivace měla vypadat a v jakém předpisu je tato povinnost stanovena. Zákonné povinnosti stěžovatelky jsou vykládány extenzivně. Je přesvědčena, že ochotu zákazníků třídit odpad nelze hodnotit na základě proměnné veličiny, kterou je počet nádob na odpad. Konstatování o nedostatečné motivaci je neurčité s absencí konkretizace, jakým způsobem měla stěžovatelka postupovat, aby její jednání bylo přiměřené jeho účelu. Jak v případě adekvátního počtu nádob na odpad, tak v případě motivování zákazníků obchodního centra jí lze stěží vyčítat, že nedbá na životní prostředí.
7. Z rozsudků soudů nevyplývá, a to ani přibližně, jakým způsobem je třeba dodržovat povinnost dle § 16 odst. 1 zákona o odpadech. Porušení této povinnosti bylo rozsudky odůvodněno jenom obecnými závěry o tom, že "umístění 8 košů na tříděný odpad v souvislosti se splněním stanovené povinnosti shromažďovat utříděné odpady bylo vzhledem k okolnostem nepřiměřené".
8. Podle stěžovatelky soudy neprokázaly naplnění formální stránky správního deliktu, když jeho skutková podstata není určitě, jasně a přesně vyjádřena, čímž došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Svými rozhodnutími se soudy odklonily od ustálené rozhodovací praxe, když konstatovaly porušení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, aniž by přihlédly k absenci požadavku určitého, jasného a přesného vyjádření skutkové podstaty onoho správního deliktu. Závěrem stěžovatelka uvádí, že oběma rozsudky je na ní kladena odpovědnost, kterou má primárně stát, a to ve smyslu čl. 7 Ústavy a čl. 35 Listiny, a to, že "stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství" a že "každý má právo na příznivé životní prostředí".
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
11. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, je Nejvyšší správní soud. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
13. Ústavní soud konstatuje, že s námitkami, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud a městský soud adekvátně a přesvědčivě vypořádaly, přičemž své závěry zcela dostatečně a logicky odůvodnily. Nadto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů (srov. zejména body 16. až 30. odůvodnění rozsudku městského soudu a body 23. až 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu), které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Jejich rozhodnutí v žádném aspektu nenesou známky svévole a Ústavní soud je považuje za ústavně souladná.
14. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu dokládaly. Od Ústavního soudu stěžovatelka očekává přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá opodstatněnost, příp. důvodnost, ústavní stížnosti.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu