Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LLM., Ph. D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2018, č. j. 61 Co 13/2018-4642, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a) H. H., b) nezletilého K. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Vedlejší účastník b) (dále jen "nezletilý" nebo "syn"), nyní 11letý, byl v roce 2015 pravomocně svěřen do péče vedlejší účastnice a) (dále jen "matka") se širokou úpravou styku se stěžovatelem (otec). Nezletilý navštěvuje základní školu v místě bydliště matky a bydliště rodičů jsou od sebe vzdálena cca 160 km. V předmětném řízení stěžovatel navrhl změnu rozhodnutí na režim střídavé péče. Stěžovatel má ve střídavé péči dalšího svého syna (nyní 4letý), s jehož matkou též nežije. Okresní soud v Sokolově vydal v řízení dvě předběžná opatření, na jejichž základě měla být v místě bydliště matky, kde nezletilý navštěvuje základní školu a kde stěžovatel vlastní byt, realizována zkušební střídavá péče.
Stěžovatel však podmínky předběžných opatření nedodržoval a styk s nezletilým realizoval v místě svého bydliště i na úkor školní docházky. Stěžovatel syna omluvil ze školy z rodinných důvodů pro všechny termíny všedních dnů, které měl nezletilý trávit u něj, s tím, že zajistí domácí vzdělávání; nekázeň stěžovatele byla okresním soudem hodnocena nejprve jako nedbalá, posléze jako svévolná. Rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 13 P 13/2011-4477, byl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého zamítnut; napadeným rozsudkem krajského soudu byl tento rozsudek potvrzen.
Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu brojí ústavní stížností a tvrdí porušení vzájemného práva dítěte a rodiče na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nerespektování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, porušení participačních práv dítěte, které garantuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, právo dítěte na vzdělání včetně práva rodiče podílet se na něm podle čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, a konečně také porušení práva na spravedlivý proces spočívající ve vadně provedeném dokazování.
Obecné soudy podle stěžovatele svým rozhodnutím zamezily přístupu nezletilého ke vzdělání, deformovaly (ignorovaly) názor nezletilého, který byl v důsledku protiprávního jednání matky vytržen ze svého původního domova. Zamítnutím návrhu stěžovatele tak obecné soudy zakonzervovaly rodinné poměry podle aktuálního nastavení, čímž porušily vzájemné právo stěžovatele a jeho syna na rodičovskou výchovu. Nejlepší zájem nezletilého na otevření možností pro budoucí život prostřednictvím nástupu na vybrané pražské gymnázium obecné soudy svými rozhodnutími popřely a násilně nezletilého vmanévrovaly do omezeného výběru horších možností.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018, nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 a nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další přezkumnou instancí a jeho posláním je ochrana ústavnosti; k výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem. Oblast rodinného práva představuje jednu z výjimek, neboť zde je přístup k Nejvyššímu soudu vyloučen. Ústavní soud tak v rodinněprávních otázkách fakticky působí v roli jakéhosi sjednocovatele judikatury, který poskytuje obecným soudům vodítko, jak se v ústavněprávních mantinelech při jejich rozhodovací činnosti pohybovat.
K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již mnohokrát; také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte.
Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče - lze je zachovat také výlučnou péčí jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017). Stěžovatel výslovně napadá pouze potvrzující rozhodnutí krajského soudu; podstata jeho námitek směřuje v převážné části proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů ze strany krajského soudu. Opomene-li obecný soud vypořádat některé důkazní návrhy či se dopustí jiné vady dokazování, která je způsobilá ovlivnit výsledek sporu, může takový postup soudu představovat porušení tzv. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně hodnotí spravedlnost řízení jako celku a ne každé pochybení musí nutně znamenat také porušení základního práva. Právo na spravedlivý proces nadto nelze ztotožňovat s právem na vytoužený výsledek řízení, které neexistuje. Podstatou práva na spravedlivý proces je poskytnutí stejného, rovnocenného prostoru oběma stranám sporu (všem účastníkům). Byť řízení ve věcech péče o nezletilé je řízením nesporným, v potřebné míře se uvedená zásada analogicky uplatní i zde.
Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal žádné pochybení. S ohledem na neustálý vývoj situace v opatrovnických věcech krajský soud doplnil dokazování pro nejaktuálnější znalost poměrů v rodině a dospěl k závěru, že zamítavý rozsudek okresního soudu je namístě potvrdit. Ztotožnil se tak se závěrem okresního soudu, podle kterého je s ohledem na délku a průběh řízení, nezdařené pokusy o nastolení nového režimu prostřednictvím předběžných opatření, opakované výslechy nezletilého a dvojí znalecké zkoumání nutno rodinné poměry stabilizovat a nezatěžovat nezletilého dalším zkoumáním.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká například, že nehodnotil rozpory ve výpovědích nezletilého. Z pohledu Ústavního soudu však krajský soud právě tuto otázku hodnotil nejobsáhleji, jen ji nevyhodnotil podle představ stěžovatele.
Krajský soud nechal nezletilého vyslechnout odborníkem z oboru psychologie, k žádosti stěžovatele dokonce dvakrát (jednou za doprovodu matky, podruhé za doprovodu stěžovatele, aby bylo na přání stěžovatele eliminováno riziko ovlivňování nezletilého ze strany matky) a ztotožnil se s výsledky odborného hodnocení, podle kterého má nezletilý rád oba rodiče, je však součástí jejich konfliktu a oběma se snaží v maximální míře vyhovět, proto každému z nich říká něco jiného a rodiče pak jeho protichůdné názory prezentují jako jediné správné.
Z jeho opakovaného rozhovoru s psychologem však vyplynulo, že si přeje zůstat převážnou část měsíce v místě bydliště matky a přeje si dokončit základní školu tam. Krajský soud rovněž vypořádal návrh stěžovatele, podle něhož by se nezletilý měl zdržovat více u něj, protože mu místo jeho bydliště nabízí víc možností, ať už volnočasových nebo vzdělávacích. Ve věku nezletilého je jeho potenciál využít možnosti nabízené velkým městem omezený a nelze bez dalšího přijmout závěr, že život dítěte ve větším městě je kvalitnější a pro budoucnost vhodnější než ve městě menším.
Krajský soud v závěru svého rozhodnutí rovněž srozumitelně odůvodnil, proč některé důkazy k návrhu stěžovatele nepovažoval na nutné provádět a nepřijal jako argument ani skutečnost, že druhé dítě stěžovatele bylo svěřeno do jeho střídavé péče. Každé z dětí je individualita, jejich rodinné poměry i aktuální potřeby (rozdílný věk) jsou jiné; z dokazování nadto vyplynulo, že sourozenecký vztah synů stěžovatele rozvíjí oba rodiče nezletilého, neboť i matka nezletilému umožňuje návštěvy polorodého bratra.
Ze stěžovatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu nelze dovodit závěry podporující tvrzení stěžovatele. Nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 se týkal odkladu školní docházky dítěte v důsledku konfliktu rodičů ohledně výběru základní školy a naopak spíše demonstruje složitost a komplikovanost střídavé péče o školou povinné dítě při větší vzdálenosti bydlišť rodičů. Napadené rozhodnutí neodporuje ani závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 , neboť v projednávané věci byl názor nezletilého dostatečně zjišťován i adekvátně (byť k nevoli stěžovatele) vyhodnocen.
Totéž platí i pro nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 , který navíc rušil rozhodnutí o předběžném opatření, řízení se tedy nacházelo v jiné procesní fázi, jeho připodobnění k meritornímu rozhodnutí je tak možné pouze do jisté míry. Ústavní soud s ohledem na vše uvedené uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno logickým a srozumitelným způsobem; nedostatky tvrzené stěžovatelem, které představují spíše polemiku se závěry krajského soudu, neshledává. Ústavní soud nicméně i zde připomíná, že napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní.
Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilého se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu poměrů (ostatně z rozhodnutí okresního soudu plyne, že matka sama se střídavé péči v pozdějším věku nezletilého, po absolvování základní školní docházky, nebrání).
Netřeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě mnohem méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli donekonečna podávané návrhy k soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu