Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2007 č. j. 42 E 507/99-739, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. 4. 2008 č. j. 40 Co 135/2008-762 a Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 č. j. 20 Cdo 3512/2008-809 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení těchto základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy zamítly jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel, jenž v původním řízení vystupoval jako povinný, se domáhal zastavení výkonu rozhodnutí, neboť pohledávka v tomto řízení vymáhaná podle jeho názoru zanikla započtením. Názor obecných soudů, podle něhož k zániku pohledávky nedošlo a nebylo tedy třeba řízení zastavit, pokládá stěžovatel za zcela rozporný s provedenými důkazy a tudíž protiústavní.
Stěžovatel zejména brojí závěru obecných soudů, že v zápisu ze dne 25. 1. 2001 ani v podáních ze dne 9. 4. 2006 a 4. 3. 2006 nebyl uznávaný závazek dostatečně identifikován; z jejich obsahu dle stěžovatele plyne opak.
Podle stěžovatelova mínění nelze souhlasit ani s názorem obecných soudů, podle něhož k promlčení jeho pohledávky za oprávněným došlo ještě před vznikem vymáhané pohledávky oprávněného. Nelze se ztotožnit se závěrem soudů, podle něhož pohledávka oprávněného na náhradu škody vznikla až okamžikem právní moci rozsudku, kterým byl povinný (stěžovatel) uznán vinným a kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Začátek běhu promlčecí doby je totiž dle stěžovatele třeba vázat na okamžik, kdy se poškozený dozví o základních atributech nezbytných pro uplatnění nároku.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Námitky obsažené v ústavní stížnosti - v rozporu s výše uvedeným - ústavněprávní rozměr zcela postrádají a týkají se především interpretace podústavního práva a zjištění skutkového stavu obecnými soudy.
V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů, podle něhož k zániku pohledávky započtením nedošlo, je opřen o řádně provedené důkazy a je projevem racionální a ústavně konformní interpretace práva. Právní názor, že zastavení řízení v projednávané věci nebylo na místě, tudíž (nejen) z ústavněprávního hlediska obstojí. Stěžovatelovy námitky byly řádně a vyčerpávajícím způsobem vyvráceny odůvodněním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, na něž Ústavní soud - maje je za ústavně konformní - může též ve zbylém rozsahu odkázat.
Z ústavní stížnosti nebylo zcela jasně seznatelné, zda stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu přezkoumat též rozhodnutí Nejvyššího soudu; v petitu návrhu kasační požadavek stran tohoto rozhodnutí obsažen není a také argumentace ústavní stížnosti soustřeďuje povýtce své výhrady vůči usnesením soudů prvého a druhého stupně. Naproti tomu stěžovatel výslovně uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti "usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 4. 2008, č.j. 40 Co 135/2008-762, ve spojení s usnesením Okresního soudu Olomouci ze dne 27.
11. 2007, č.j. 42 E 507/99-739 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, č.j. 20 Cdo 3512/2008-809", přičemž Nejvyšší soud též označil za účastníka řízení a jeho rozhodnutí k ústavní stížnosti připojil. Proto Ústavní soud neponechal bez přezkumného povšimnutí ani rozhodnutí dovolacího soudu. V rámci tohoto přezkumu nebylo však zjištěno nic, co by mohlo kasační zásah Ústavního soudu přivodit. I zde proto Ústavní soud na zevrubné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu pro stručnost odkazuje, neboť opakovat tam již řečené by bylo nemístným a nadbytečným formalismem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu